Prvočíslo ✓

1. Nežádoucí čest

Dívka se smíšenými pocity sledovala červené paprsky světla, zvolna bloudící po tmavomodré látce jejích volných splývavých šatů. Necítila se dobře, a nebylo to způsobené jen tím, že dobrovolně by si na sebe nic podobného v životě neoblékla. Připadala si nepatřičně před těmi dvěma cizími muži, znuděně sledujícími velkou obrazovku na druhé straně místnosti. Jako by paprsky, jež skenovaly její tělo, odhalovaly úplně všechno, jako by před chladnými přístroji a lhostejnými muži mizelo veškeré její soukromí.

Sledovala, jak se trojrozměrný model mladé ženy v dlouhých šatech na obrazovce proti ní postupně zaostřuje. Pomalu se otáčel, zatímco se linie, tvary a barvy zvolna projasňovaly.

Počítač zpracovával data o každé části jejího těla a získával tak dokonalý obraz. Každá drobná nedokonalost na kůži v podobě pihy nebo jizvy, otisky prstů, přesný vzhled očí či tvar obličeje, ale i věci uvnitř jejího těla, to vše bylo zaznamenáno. Jí neznámými výpočty se z těchto informací tvořila čísla, která se dále kombinovala s informacemi o inteligenci a psychice a zpracovávala se do jednoho jediného dvanáctimístného identifikačního čísla. Podobné číslo charakterizovalo každou osobu v galaxii a po zadání do kteréhokoliv počítače na kterémkoliv oprávněném místě umožňovalo vyvolat její podobu.

Zároveň sloužilo jako klíč, pod kterým se do databáze ukládaly veškeré informace o daném jedinci. Ke všem se pochopitelně mohl dostat jen ten, komu číslo patřilo, nicméně lékařské zprávy, informace o zločinech a podobné věci mohly být zpřístupněny i lidem, pracujícím v patřičném oboru. Dobře věděla, že hlavní důraz se klade na soukromí jedince a že zneužití informací je tvrdě trestáno, přesto si zdaleka nebyla jistá, zda chce být v databázi.

A bylo tu i něco dalšího, pomyšlení, které ji děsilo mnohem víc než záznamy a možnost jejich nedostatečné ochrany. Zamrkala, jednak ve snaze zbavit se černých myšlenek a jednak proto, že se teď světelné paprsky pohybovaly nepříjemně blízko jejím očím.

„Zůstaňte, prosím, naprosto v klidu, slečno. Při pohybu hrozí znehodnocení celého procesu. Do jeho ukončení zbývá jedna minuta," zabručel automaticky starší z obou mužů – mohlo mu být okolo šedesáti – aniž odlepil oči od dat, objevujících se na obrazovce před ním.

Z jeho pohledu šlo o běžnou práci. Dělal to den co den a jakýkoliv pocit výjimečnosti z toho úkolu už pro něj dávno vyprchal. Ale pro jednotlivce, kteří k němu přicházeli, šlo o významný krok. Přišli sem ve chvíli, kdy byl jejich růst a vývoj téměř dokončen, ve chvíli, kdy prakticky dospěli. Proces, při kterém získali svá čísla, byl pro ně téměř rituálem dospělosti.

Dívka měla co dělat, aby se při té myšlence nezachvěla. Čísla mohla ukázat mnoho věcí. Někdo říkal, že přístroje analyzují i její způsob uvažování. Bylo možné, aby její myšlení nebylo soukromé? Nikdy dřív o ničem takovém neslyšela, jenže o procesu tvorby identifikačních čísel se mluvilo jen málo. Mohl jí nějaký stroj číst myšlenky?

Tentokrát lehkému zachvění nezabránila, čímž si vysloužila káravý pohled od druhého muže, mladíka jen o pár let staršího, než byla sama.

Ráda bych věděla, jak klidně jsi stál ty, prolétlo jí hlavou, ale zařekla se, že už se ani nepohne. Upřeně se zahleděla před sebe a věnovala veškerou pozornost zkoumání lesklé, mléčně bílé stěny. Místnost měla kruhový půdorys a stěna byla tudíž zakřivená, podobně jako velká dotyková obrazovka, jež do ní byla vsazená. Na přechodu obou povrchů nebyl znát jediný spoj, takže se nedalo s jistotou určit, kde končí jedno a začíná druhé.

Napravo od obrazovky se nacházely vstupní dveře, po zavření splývající se sterilní bílou okolo, a naproti byly stejné, sloužící jako východ. U zdi, přímo naproti obrazovce, se pár centimetrů nad úroveň hladké bílé podlahy zvedal kruhový stupínek, na kterém teď stála. Přístroje, které ji skenovaly, sice za poloprůhlednou plochou stropu a stěn vidět nemohla, ale podle pohyblivé světelné show na svých šatech dokázala poměrně přesně odhadnout jejich umístění.