Antinormals: James R. Harrison a Daisy J. Tyson

Taková idylka

Seděla jsem na křesle v obývacím pokoji sídla jedné z londýnských smeček. Byl večer, v krbu plápolal uklidňující oheň a já seděla v tureckém sedu, na konferenčním stolku stál hrneček s horkou čokoládou, já malovala různá zátiší tužkou, zatímco venku pršelo. Byl to nádherný podzimní deštivý večer, taková idylka. Bylo už docela pozdě. Byla jsem nejspíš jediná vzhůru. Nevím proč. Chodím spát brzo, nikdy neponocuji, nezvládla bych to. Každopádně teď jsem tu byla absolutně bez únavy, takže na tom moc nesešlo. Stává se. 

Zrovna jsem stínovala kmen jednoho z mnoha stromů, abych dosáhla větší reality, když v tom jsem si něčeho všimla. Byla to...dýka? Ano, dýka, jedna z tátovi kolekce, nebo tak alespoň vypadala. Většinu z nich měl zavěšené na zdi společně s některými meči. Ty obzvláště vzácné nebo drahé ale uchovával v trezoru, respektive v jednom z mnoha. Byly jsme smečka. Občas se stávalo, že nás napadli vlci samotáři. Táta byl alfa smečky a zároveň docela úspěšný podnikatel. Bylo tedy logické, že měl pár nepřátel. I já měla nějaké základy obrany, jak v normální formě, tak i v té vlkodlačí. Byla jsem docela malinký vlk, ale to asi zůstanu navždy. Co jsem tím ale chtěla říct je, že mně lidé často podceňují a jak říkali všichni zde: "Musíš toho využít Daisy." Zatím jsem se ale naštěstí jsem to zatím nikdy nepotřebovala a byla jsem za to upřímně ráda. 

Zavřela jsem tedy bloček a položila ho společně s tužkou na konferenční stolek hned vedle hrnku, který jsem ale zvedla a trošku z něj usrkla. Pak jsem ho položila zase zpět a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo tu nebyl. Žádný stín, žádný zvuk a ani žádný pach. Všichni asi opravdu spali. Podívala jsem se na dýku a pokrčila rameny. Nepamatovala jsem si, že by tady byla, ale možná jsem si jí jen nevšimla, tak moc jsem byla zaujatá tím, že půjdu malovat. Vstala jsem z křesla a dýku vzala do ruky, abych si jí prohlédla ve světle plápolajícího ohně. 

Byla to určitě jedna z těch vzácnějších, která by měla být zamčená v trezoru za obrazem zátiší, kterému vévodil smetanový vlk, který až moc nápadně připomínal mojí maminku, tu pravou. Při vzpomínce na ní jsem se musela trošku smutně usmát. Ach, jak moc mi chyběla a všem tady určitě taky. Byla to omega, sice byla submisivní a hodná, takový smíšek, jako jsem byla já, ale byla jediná ze smečky, která se mohla postavit tehdy mladému a pohlednému alfovi, možná to byla jedna z mála věcí, které ho na ní zaujalo. Každopádně zpátky k té dýce. Vypadala jako takový malý meč, měla dokonce i takovou rukojeť. Čepel byla ostrá a byly na ní vyryté zvláštní runy, možná proto se řadila mezi ty vzácné. Měla bych to tam vrátit...ale neznám heslo. Měla bych mu to dát teda alespoň na stůl, aby to tam pak sám mohl schovat.

S touhle myšlenkou v hlavě jsem se ještě jednou rozhlédla kolem a rozešla se, teď už trochu ospale, směrem k tátově pracovně, která byla dokonce na stejném patře. Chodba byla docela temná, pro jistotu jsem si tedy rozsvítila. Ale i tak jsem měla takový zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Možná byl naprosto iracionální, co já vím. Ale tak i tak to bylo zvláštní. Radši jsem trošku zatřásla hlavou a šla dál. Lepší bude si toho nevšímat.

Jenže jakmile jsem vešla do tátovi pracovny rozsvítila světlo, přejel mi mráz po zádech. Obraz nevisel na zdi, ale ležel na zemi, na kusy. Trezor, který byl za ním byl otevřený, přesněji řečeno byl vypáčený a v něm nebyla ani jedna z dýk, které tam měla být. Nebyla to ale jediná věc, která nebyla v pořádku. Věci, které byly původně na dubovém pracovním stole byly rozházené všude po místnosti, šuplíky byly otevřené. Někdo tu očividně něco hledal. Všechno...úplně všechno...knížky, desky, gramofon, náčrty, šanony, figurky, všechno...nebylo tam, kde má být a já stále mezi dveřmi. Co se to sakra stalo?

Až teď jsem si všimla, že v otevřeném trezoru leží nějaký papír, možná dopis? Něco mi tu nehrálo, jenže má zvědavost mi v tom nedala, a já se k tomu trezoru vydala. Musela jsem překročit i roztřískaný gramofon, kterého mi bylo obzvlášť líto.

Jakmile jsem se dostala trezoru, odložila jsem tu dýku, ač docela nerada, na jednu z knihoven vedle, která zůstala stát a vzala do ruky dopis. Ihned jsem ho otevřela a vytáhla z něj papír. Bylo to určitě psáno narychlo, nebo jen člověkem, který šíleně škrábe. Ale i tak bylo jednoduché rozpoznat to slovo, ta tři písmena. Baf?

Jak se sem někdo mohl dostat? Je to tu střežené nonstop. Museli nějak obejít bezpečnostní systém. A co když už někoho dávno unesli, nebo se k tomu třeba chystali? Co když chtěli někoho...zabít? Třeba mého tátu? Nebo unést mě a pak ho naopak vydírat? Chtěla jsem se zrovna otočit a rozběhnout se to někomu říct, jenže v tom mi zabránila silná rána do hlavy, která mne ihned omráčila. Jakmile se ten předmět, kterým to někdo udělal, dotkl mé hlavy, místo toho, abych před sebou viděla černo jsem se probudila.

Co to sakra bylo?