Muggle model//Draco Malfoy ff.

Snídaňové přídavky

,, A Cassie, mohla bych si ty..,no to třpytivé potom půjčit? škemrala Pansy s jiskrnýma očima a psím pohledem, doslova jím hltala každou malou krabičku, kterou jsem rozbalovala. ,,Myslíš stíny?" zopakovala jsem dnes poněkolikáté ono slůvko. ,,Stíny." zopakovala nejistě, ale vsadím se, že už po minutě si nebude znění pamatovat. Ačkoliv je Pansy mou nejlepší a zároveň jedinou přítelkyní v Bradavicích a neříká se mi to lehce, moc rozumu a chytrosti nepobrala.

.,,Copak ty víš k čemu se tyhle věci používají Parkinsonová?" zasmál se Blaise a prohodil si pochybný pohled s Goylem, který se zadavoval pestrými snídaňovými chody.,,Pche, jistě že, vsadím se, že ty ne." obhájila se s nosem nahoru a natáhla se pro lahvičku make upu.

,,Já jsem kluk, ani mudlovští kluci snad tohle na obličej nedávají ne?"

,, S tím bych mohla polemizovat." důrazně jsem zdvihla ukazováček a usmála jsem se mile na Zabiniho, řekla bych, že mu tím vždy udělám radost tak proč nepřinést do Zmijozelu trochu radosti.

,,Náhodou tohle jsem si minule zkoušela." obhájila se Pansy a popostrčila Blaisovi tubičku růže až pod nos.

Musela jsem se pousmát nad jejím nadšením pro tyhle zkrášlující drobnosti. Pro mě byli již všední záležitostí. V mudlovském světě je make up, naprosto každodenním doplňkem. Již od mých dvanácti let, kdy jsem se díky své bledé pleti a světlým loknám ocitla na obálce mudlovského časopisu, beru tenhle vynález jako součást života.

Když si častokrát uvědomím, že barva kravaty, kterou zde každý den nosím je zelená, opakuji si, že se moudrý klobouk přeci jen spletl. Dívala jsem se už pět let na své spolužáky na koleji a neměla ani polovinu vlastností jakou mají ostatní co chodí do zmijozelu. Nebyla jsem hrdá, kouzelnice s nosem nahoru, vlastně jsem až do jedenácti let žila život obyčejné dívenky z Londýna. Až jednou na jaře, v den mých desátých narozenin, jsem rozvířila stojaté vody Richmondu, když jsem růžovému keřy změnila barvu pouhým dotykem na levandulovou, protože jsem si to tak přála.

Dodnes jsem svým rodičům neodpustila, že mi tajily tak velkou věc a čekali jak se věci vyvinou sami, přičemž mi způsobí již v tak raném věku trauma. Oni sami chodili přímo sem, do stejné školy a dokonce i do stejné koleje - což je jaké myslím jediným důvod, proč je zmijozel dnes mou kolejí.

,,Nemůžete se alespoň chvíli bavit o něčem jiném?" Z pravé strany, hned vedle Blaise, se ozval ten nejvíce namyšlený, snobský a otravný hlas, který na této škole existuje, jež mi na tváři vždy vykouzlí kyselý škleb.

Draco Malfoy, se kterým jsem málokdy prohodila hezké slovo, avšak o kterém se vlivem Parkinsonové mluvilo neustále, byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se zde cítila nesvá. On jediný mi připomínal a dával značně najevo, že moji rodiče jsou dle jeho častých urážek krvezrádci, kteří se zřekli kouzelnického života, aby mohli žít spořádaný život ve světě mudlů.

,,Copak Malfoyi, zase jsi vstal levou nohou?" opáčila jsem a protočila své oči, což napomohlo k uchcetnutí Blaise i Goyla.,,Nebo počkat, ty snad někdy vstáváš pravou?"

Všechny svaly v tváři blonďáka, se napnuly. Kdysi jsem z něj měla strach, ale nyní když jsem jej výškou téměř přerostla a kouzelnické schopnosti zdokonalila na téměř vynikající, jsem si z Prince Malfoye prvního vrásky nedělala. A dokonce, pokud mohu přiznat, tyhle hádky se stali mou libůstkou, teď když už jsem měla jak mu vracet jeho nejapné poznámky zpět.

,,Tebe jsem se na nic neptal Rosierová." zasyčel a já si všimla té žily na čele, která vylezla pokaždé, když se princátko naštvalo.

,,A já tebe také ne." pokřivila jsem ústa, odhodlaná tento rozhovor ukončit. Jindy bych si jej vychutnala, ale rozhodně jsem nechtěla kazit poklidné listopadové ráno našim přátelům a dalším zmijozelským studentům, kterým jsem tak nějak vždy byla trnem v oku.