NETVOROVA KOŘIST

***

Když ji ráno probudily sluneční paprsky pronikající oknem, myslela si, že sní. Nevěřila, že je opravdu doma. Až když se ji Nela snažila vytlačit z postele, radostně si uvědomila, že to není sen. Po snídani mladší sestra navrhla: „Nechceš se jít podívat do sadu? Všechno tam teď tak krásně kvete. Vím, žes tam ráda chodila."

Mariana trochu posmutněla. Může se tam vůbec vrátit s pocitem, že ji nikdo nepozoruje? Ale opět nechala všechny černé myšlenky stranou a rozběhla se s Nelou do kopce za vesnicí, kde byl ovocný sad. Tam se obě usadily a nasávaly vůni rozkvetlých jabloní. Tohle místo jí připomnělo další osobu, ale nevěděla, jestli se na ni má vůbec ptát. Nakonec však zvědavost zvítězila.

„Jak se má Gabriel? Nikde jsem ho nepotkala."

Nela se na sestru šibalsky usmála: „Čekala jsem, jestli se na Gabriela zeptáš."

„Byla jsem jenom zvědavá, co se s ním stalo?"

Nelin úsměv po chvíli trochu pohasl: „Gabriel odjel na několik dní se svým otcem do města v údolí. Říká se, že se chce tohle léto oženit."

„Opravdu? A s kým?" zeptala se a zároveň se snažila rozeznat svoje pocity vyvolané touto novinou.

„S Amélií, vždyť víš, holka ze mlýna. A celej mlýn tak jednou připadne jemu."

Mariana se musela zasmát: „Vždyť Gabriel o tomhle řemeslu nic neví."

„Však se naučí," odvětila Nela a zkoumavě si sestru prohlédla.

„Co na mě koukáš?" zeptala se Mariana.

„Tobě nevadí, že se Gabriel ožení?"

Mariana pokrčila rameny a rozhlédla se kolem. Opravdu není Netvor nikde poblíž? Co když jejich rozhovor poslouchá? Ale to byla hloupost. Podráždilo ji, že jí Netvor narušil veškerý klid. I když věděla, že se neschovává nikde poblíž, přesto jí nedělalo dobře o Gabrielovi mluvit. Její předešlé věznění teď mělo své následky. Nikdy už si nebude připadat úplně svobodná, protože ze zkušenosti ví, že ji může kdykoliv kdokoliv sledovat. Dokonce i když na Gabriela už nemyslela tak, jako dřív, věděla, že by se Netvorovi tenhle rozhovor nelíbil.

Mariana najednou beze slova prudce vstala a mračila se. Copak se musí stydět za to, že se jí Gabriel kdysi líbil? Najednou si přála, aby tady Netvor byl a ona si na něm mohla vylít svou zlost, která v ní tak náhle vzplála.

„Ale no tak," uklidňovala ji mladší sestra, která si Marianino rozhořčení vysvětlila po svém, „Gabriel byl jediný, kdo tě ještě po dlouhých týdnech odmítl přestat hledat. Víš co si myslím? Že až se dozví, že ses vrátila, odmítne se s Amélií oženit."

Marianina zlost se rázem rozplynula. Usmála se na sestru, jelikož ji potěšila její naivita a dobrosrdečnost.

„Já o Gabriela nestojím, to přece víš."

„Vždycky jsi to říkala," namítla Nela, „ale my s Livií jsme věděly, že ho máš ráda."

Mariana se zamyslela. Gabriel se jí opravdu kdysi líbil, ale nikdy ho vlastně dobře neznala. Na to, aby se lidé vzájemně poznali, je potřeba mnohem víc času. Znovu se v myšlenkách zatoulala do hloubi temného lesa. Co teď asi dělá její pán? Prochází se po chodbách a myslí na ni?

V poledne je už Livie očekávala s obědem. Marianiny tváře na slunci hezky zrůžověly a za jediný den se jí do tváře vrátil všechen život a přece Livie viděla v očích sestry něco, co se jí nelíbilo.