Probudila jsem se trhnutím. Byla mi zima. Obrovská zima. Ze zvyku jsem se snažila najít roh peřiny, abych se do ní zpátky zachumlala. Nemohla jsem jí nahmatat, a tak jsem se zívnutím otevřela oči a do očí mě praštilo ostré světlo. U mě v pokoji si přece každý večer zatahuji závěsy, aby jsem se probudila až na pokyn budíku. V tu chvíli jsem si to napůl uvědomila.
Nejsem ve své posteli. Ani nejsem doma. Ležím na studené bílé podlaze a všechno okolo mě je bílé. Je to ta nejbělejší bílá, kterou jsem kdy viděla. Nejde mi zaostřit nic kolem mě. V šoku si ani nevšímám toho, že drkotám zuby. Opírám se o loket, ale vzápětí spadnu zpátky na ledovou podlahu. Můj levý loket krvácí. Přetočím se na pravý bok a opřu se pro změnu o pravou ruku. Ta při mém štěstí nekrvácí.
Levou rukou mi projede tupá bolest, a tak syknu. Zkusím jí natáhnout, ale je to jako další říznutí.
Posadím se a až teprve teď si uvědomím, že nemám na sobě své oblečení. Mám na sobě bílou košili, kterou zcela jistě už na sobě někdo měl. Je též potřýsněna mou krví stejně jako bílá zem po mé levici. Ruka stále krvácí. Jak dlouho už to asi trvá? Jak jsem se sem proboha dostala? Kam? Kde jsem. Na to teď zrovna v tuhle chvíli není čas. Asi tu ještě chvíli pobydu a nebo je to jen další sen do mé sbírky nočních můr.
Odtrhnu ze své už tak ubohé košile kus, abych zabránila úniku další krve, protože k mému údivu je krev ještě více rozlitá po zemi než jsem si všimla předtím. Marně se snažím pravou rukou udělat uzel nad krvácející ranou.
Když v tom se ozve cvaknutí dveří z neznámého rohu této místnosti.
ČTEŠ
Kam lidé nevidí
خيال (فانتازيا)Planeta Země už není bezpečným místem pro život. Globální oteplování dovršilo do fáze, které se lidstvo obávalo. Jen to všechno přišlo strašně rychle. Jako když jste zase o rok starší a nechápete, jak se to stalo . Je za tím vším ale matka příroda...
