Byakuya, tak trošku jinak ✔

Šampaňské a poníci

Kuchiki Byakuya, navenek vždy chladný jako ledovec u Grónska, se spokojeně usmíval a s rozepnutým sakem se rozvaloval na pohovce. Musel uznat, že ve světě lidí to byla docela legrace, zvlášť když si pronajal vlastní byt, který sdílel společně se svým drahým Senbonzakurou. Kapitán Kurotsuchi mu zanpakutou zhmotnil, takže mu Senbi dělal společnost v lidské podobě. Byla sice pravda, že se setkávali většinou jen v kuchyni a v ložnici, kde spali na jedné velké posteli, ale Byakuya se za tu dobu hodně změnil. Ze začátku se to ani jednomu moc nelíbilo, jenže postupem času jim nezbývalo nic jiného, než si zvyknout.

„Byakuyo! Dneska děláš večeři ty! Vařil jsem jak blázen na Vánoce i včera a ty jsi se stejně nedostavil! Co tam, sakra, pořád děláš?" vykoukl zpoza rohu Senbonzakura, jehož tvář se hodně podobala té Byakuyově: hladká a bez jediné chybičky. Měl na sobě zašpiněnou zástěru, která mu nešla sundat kvůli pevně utaženému uzlíku, nechyběl mu ani typický culík na vršku hlavy.

Oslovený jen zaklonil hlavu. „Hehe, jsi obráceně," smál se mu, až se druhý černovlásek zamračil.

„Tys něco pil?" vyjel na něj a obešel pohovku, aby si ověřil, co si myslel. Když si všiml dvou prázdných lahví šampaňského, zavrčel. „Tos to všechno vypil sám a mně nic nenechal? Jsou Vánoce, ani dárek jsi mi nedal, a to jsem se tak snažil!"

„Uhni, nevidím kvůli tobě na svůj oblíbený seriál," zamručel otráveně Byakuya a pořád dokola propichoval svého společníka pohledem. Ten se naštvaně otočil, aby se podíval, na co se kapitán dívá. Ztuhl.

„T-ty se díváš...," zachroptěl, „na MY LITTLE PONY?!" Zíral na zjevení před sebou, jako kdyby to bylo něco, co si nikdy nepřál vidět. Třeba jako nepotřeboval vědět, kdo to je Justin Bieber.

„Uhni, říkám! Nebo tě zamknu do skříně," začal Byakuya vyhrožovat a varovně se vyškrábal na nohy. Senbon se otočil, aby na něj viděl, a napodobil jeho naštvaný výraz. Potom, schválně pomalu, aby to Kuchiki dobře viděl, šmátl po televizi a jedním čudlíkem ji vypl.

„Parchante!" křikl kapitán a natáhl ruku, aby ji znovu zapnul. Něco mu v tom zabránilo, a to Kageyoshiho ruka. Svrchovaně se na něj díval, nakonec si povzdechl a ruku pustil, přičemž nakloněný Byakuya ztratil rovnováhu a naplácl se na zem.

Senbonzakura se škodolibě usmál a zaplul zpět do kuchyně. I tam slyšel Byakuyovy nadávky, nijak na ně však nereagoval a vytáhl si z ledničky instantní rámen. Hezky si vše přichystal a posadil se ke stolu, aby se mohl v klidu najíst, nicméně při první snaze vložit si sousto do úst se do místnosti jako uragán přiřítil Kuchiki. Nasupeně se k němu posadil a doslova mu jídlo vyrval z rukou, jen aby ho vytočil. Senbi se nedal a s úsměvem odešel do jednoho dalšího pokoje, kde stál typický vánoční stromek a vedle něj malý stůl se dvěma židlemi. Na jednu z nich se posadil a začal se ládovat cukrovím, které Byakuya tak miloval.

„SENBONZAKURO!" zaječel přes celý byt kapitán. Než mu došlo, o co se druhý mladík pokusí, tak ten měl už všechny kousky naskládané v puse, jen aby mu nezbyl jeden jediný.

„Fo he?" zahuhlal na něj s plnou pusou a nevinným výrazem ve tváři. Na nenápadnosti ubíraly stopy cukru a poleva kolem pusy plné jídla. Došoural se mezi dveře, aby na něj měl Kuchiki hezký výhled.

Při pohledu na jeho upatlaný obličej se Byakuya snažil nesmát, moc dlouho mu to ale nevydrželo a už za pár vteřin pěstí mlátil do stolu a řehtal se jako blázen. Senbon na něj chvilku zmateně hleděl, protože nechápal, co je tady tak vtipného na tom, že mu snědl všechno jeho cukroví. Kuchiki se po nějaké době uklidnil, i když ho to stálo velké úsilí se pokaždé, když se na něj podíval, nerozesmát, a vstal od stolu. Udělal pár kroků a postavil se přímo před svého společníka. Prstem mu setřel pocukrované tváře a celou dobu se u toho usmíval, jako kdyby měl dobrý pocit z toho, že to Senbonzakurovi nedošlo.

„Ty jsi ale trdlo moje, bude ti po tom cukroví akorát špatně," řekl Byakuya, když konečně očistil celé okolí černovláskových úst. Už zůstávaly jen rty, jež vypadaly jako zasněžené plátky růží. Na nic nečekal a naklonil se k němu, načež přitiskl své rty na ty jeho. To byl nejlepší způsob, jak odstranit zbylé nečistoty.

Senbonzakura jen zaraženě stál a nevěděl, co dělat. Takovou reakci v žádném případě nečekal. Byl natolik omámen že se nedokázal pohnout ani o jediný centimetr. Na onom letmém, lehkém, něžném polibky bylo cosi magického. Za to mohly nejspíš ty Vánoce.

Opatrně od sebe Byakuyu odstrčil, jako kdyby mu nechtěl ublížil, a potichu promluvil: „To cukroví jsem pekl já a dalo mi to dost práce, tak se neboj, že by mi bylo blbě. A mimochodem, co tě to popadlo?"

Kuchiki se jen zasmál a ukázal nad Senbona. Černovlásek se zaklonil a zrak mu padl na svazek pozlaceného jmelí připevněný nad jejich hlavami. Protočil očima a sklopil pohled, protože mu došlo, že on byl ten, co si z Byakuyi dělal legraci a jmelí tam pověsil. Založil si ruce na prsou a vyčítavě se na kapitána podíval.

„To platí na zamilovaný páry, to my snad nejsme, ne? Tak co to bylo?"

„Hmm...," zamyslel se Kuchiki a podrbal se ze strany na krku. „Řekl jsi, že jsem ti nedal vánoční dárek, ne? Tohle ti snad nestačilo?"

„Byakuyo! Tohle ale není prdel!" štěkl na něj Senbonzakura a protáhl se kolem něj až k pohovce, na níž se nakvašeně posadil. Nohu si přehodil přes nohu jako správná žena a vyčkával, dokud se Kuchiki neobjevil na místě vedle něj.

„Není no, překazil jsi mi můj oblíbený seriál," trval si kapitán stále na svém.

Senbonovi zacukaly koutky. Tohle bylo vážně k popukání. „Ty jsi mi zase nenechal šampáňo, chtěl jsem slavit s tebou," vyčetl mu drobnost, kvůli níž to celé začalo.

Byakuya se na něj podíval s pozdviženým obočím, pak se sklonil a zpod pohovky vytáhl jednu velkou lahev. „Ale nechal, sehnal jsem ho víc, chytej," oznámil a z vedlejšího stolečku ještě vytáhl dvě naleštěné sklenky.

„Ty blázne jeden," otituloval ho se smíchem Kageyoshi a opřel se o opěradlo gauče. Měl co dělat, aby všechno to sklo udržel. Zmateně pohledem kmital mezi kapitánem a svýma plnýma rukama, načež se zakotvil v Kuchikiho očích. „A co teď?"

„Jdeme se koukat na poníky."

„NE!" zaprotestoval hlasitě, jelikož měl ale plnou náruč, nedokázal zastavit Byakuyu, který se zvedl a televizi zapnul. Místností se ještě dlouhou dobu linul Byakuyův hlasitý smích, neb ho pobavila Senbonzakurova zděšená tvář.

Společně takhle strávili celý večer, za tu dobu si ovšem ani jeden z nich nevšiml, že se pod pohovkou schovává tichá Noriko a pečlivě vše s nadšeným výrazem sleduje.