TÁBOR Z JINÉHO POHLEDU

1.

Na tábor jezdím už od malička, ale letos budu prvně asistentka vedoucího, nemůžu být ještě vedoucí, protože mi nebylo 18. Málem bych zapomněla, jsem Viktorie, ale všichni mi říkají Viky a je mi 16 a mám dlouhé blond vlasy.

První týden budeme připravovat tábor na příjezd dětí, protože je to obyčejná louka, kde musíme postavit stany, kuchyňku,.... a další tři týdny bude probíhat samotný tábor. Takže si musím sbalit na 4 týdny, no bude to fuška. 

Takže patery legíny, 2 tepláky, patery kraťasy, 25 triček, budu si muset určitě trička vyprat, protože jich doma nemám tak moc, už těch 25 je hodně, 8 tílek, 5 mikin, 1 bunda do deště, hodně ponožek, spodní prádlo, plavky, kšiltovka, legíny a tričko na spaní, sukně pro případ nějaké akce vedoucích, džíny a džínové kraťasy. „Juhů mám všechno oblečení, teď už jen zbytek věcí." řekla jsem si pro sebe. Takže 4 osušky, 2 ručníky, hrneček, spacák, karimatka, plyšáček, polštářek, gumáky, 2 tenisky, pantofle, kolíčky na prádlo, příbor, nějaké sladkosti, opalovací krém, repelent, ostatní kosmetické produkty, sluneční brýle, powerbanka, protože ve stanu nebude elektrika, ale u Náčelníka bude možnost nabití, nabíječka, telefon, sluchátka, peníze, lahev na pití. „Asi mám vše" pomyslela jsem si.

„Sakra, tohle nemůžu nacpat do krosny." zakřičela jsem. Po dlouhém úsilí jsem do velké krosny nacpala oblečení a do cestovní tašky zbytek důležitých věcí jako boty atd. a vydala jsem se odnést věci do předsíně. Na cestu jsem si vzala dlouhé legíny, protože je vcelku zima, bílé tričko a kolem pasu obvázala růžovou mikinu, z vlasů jsem si spletla copy a na hlavu nasadila sluneční brýle, protože občas vysvitne sluníčko. Sešla jsem do předsíně a obula si růžové tenisky, vyšla z domu a chtěla jsem jít na nádraží.

„Sakra, nemám kytaru." vzpomněla jsem si a vrátila jsem se do pokoje pro kytaru. Znovu jsem se rozloučila s rodiči a teď už opravdu vyšla na plzeňské hlavní nádraží. Musela jsem vypadat  velmi vtipně, na zádech jsem měla obrovskou krosnu, přes jedno rameno cestovní tašku, přes druhé kytaru a zepředu batůžek. Našla jsem na informační tabuli z jakého nástupiště odjede rychlík na Brno, kterým pojedu do Českých Budějovic.

Našla jsem vlak a moje zarezervované místo, protože jsem se bála, že bez rezervace si nesednu. Ale v kupéčku jsem nebyla sama, což mě naštvalo, protože jsem si cestou chtěla zdřímnout.

„Ahoj, mám tady nejspíš s tebou rezervaci." pozdravila jsem vysokého hubeného blonďáka s úsměvem na tváři.

„Ahoj, jsem rád, že nebudu celou cestu do Budějek sám, všiml jsem si, že máš taky rezervaci do Budějovic." pozdravil mě.

„Jo, taky jedu do Budějovic a potom přestupuji na vlak na Český Krumlov." odpověděla jsem.

„Tak to máme stejnou cestu, také přestupuji na Krumlov ale vystoupím už v Hradci." řekl mi s úsměvem. Jak je možné, že má úplně stejnou trasu jako já?

„Taky vystupuji v Hradci a poté jdu pěšky do tábora." odpověděla jsem mu.

„Jedeš na tábor jako asistent vedoucího?" otázal se mě.

„Jo, ty taky?" nechápala jsem.

„Ano, hrozně moc se těším. Asi jedeme na ten samý tábor." řekl mi s úsměvem.

„Vypadá to tak, jsem ráda, že nemusím jít z Hradce ty 2 km sama." odpověděla jsem mu.

„Já taky a mimochodem jsem Tomáš, ale všichni mi říkají Tom."

„Já jsem Viktorie, ale všichni mi říkají Viky." Vypadá sympaticky, ale jak to že ho neznám?

„Těší mě, jedeš na tábor prvně?" zeptal se mě.

„Nejedu, jezdím na ten samý od malička, ale jako asistentka jedu prvně." řekla jsem mu s úsměvem.

„Tak to jsem rád, že alespoň někoho už budu znát." odpověděl mi. Mezitím jsem si při našem rozhovoru sundala krosnu a chtěla jsem ji zvednou nad hlavu na držák, ale Tom mě zastavil:„Počkej, dám ti to tam." a zvedl moji krosnu, cestovní tašku a u kytary se zastavil: „Hraješ na kytaru?" zeptal se mě.

„Ano, miluji to." odpověděla jsem mu.

„Zahraješ mi něco?" škemral.

„No tak jo." usmála jsem se a začala hrát a zpívat písničku Cesta od Tomáše Kluse a kapely Kryštof.

„Krásně hraješ a krásně zpíváš." zatleskal mi a usmál se. V tom se vlak rozjel a začal hlásit: „Dobrý den, vítáme Vás ve vlaku Rožmberk 8936 ve směru Brno hlavní nádraží....." 

Celou cestu jsme si s Tomem povídali a řeč paní ve vlaku jsme se naučili nazpaměť už na druhé zastávce a vždy jsme to s ní opakovali. Najednou se ozvalo: „České Budějovice" a my rychle sbalili všechny naše věci, a že jich bylo požehnaně, a vystoupili jsme z vlaku. Kvůli zpoždění jsme nestihli vlak na Český Krumlov a tak jsme museli hodinu počkat. Prolezli jsme nádraží, zašli jsme na svačinu a poté už nastoupili do dalšího vlaku. 

Cesta do Hradce už netrvala tak dlouho a po půl hodince jsme vystoupili. Vydali jsme se tedy 2 km do tábora, ale se všemi těmi zavazadly to bylo dost dlouhé.

„Ukaž, pomůžu ti alespoň s jednou taškou." nabídl se Tom.

„Děkuji." byla jsem mu za to dost vděčná, cestou jsme si povídali a během chvilky jsme došli na louku, kde za pár dní bude stát tábor.