Pád Anděla

2. Část - Mojžíšova prosba

Z pohledu Davida

Po pár dnech sezení doma jsem se rozhodl si trochu provětrat hlavu. Chvíli jsem procházel kolem naší ulice, pak jsem se šel podívat k řece, abych pohlédl na čistotu veškeré prázdnoty, co řeka nabízí. Avšak když jsem pohlédl na proudící řeku, co vždycky byla čistá jako slzy panny Marie, byla najednou znečištěná od veškerých plechovek, sáčků, zbytků jídla a dalších vymožeností, které do ní lidé házeli. Můj obličej vyjadřoval nezájem. Tvářil jsem se, jakoby jsem to měl na svědomí také. Avšak opak je pravdou. Uvnitř jsem cítil takový vztek, který mě obvykle dovádí k hrůzným činům. Kousek ode mě stáli tři kluci a vesele se smáli. Jejich prsty ukazovaly na mě. Nadávali, říkali, že jsem hlupák a že voda nemůže být čistá celý život. Bylo to jasné, pár let, co jsem tudy neprošel byla řeka znečištěna jimi. Sevřel jsem svou pěst, ale zůstal jsem tichý. Nemohl jsem jim nic říct, bylo jich víc. Ti však si řekli něco jiného. Popadli ze země rozbité láhve a vrhli se na mě. Začal jsem utíkat, oni však běželi pořád za mnou. Naštěstí pro mě kousek po proudu řeky stál policista, který si situace všiml a ty kluky zastavil. ,,Tak co se tady děje?" Zeptal se klidně pan policista. Když jsem mu všechno vysvětlil, začal se vyptávat i těch kluků. Ti samozřejmě pravdu zapírali, ale policista s úsměvem nahlédl do obličejů mladých ustrašených tváří a věděl, že ty hochy zná. Neváhal a všechny si je odvedl. Řekl, že to, co oni dělají, nebylo poprvé. A že právě kvůli znečištěné řeky tady stojí a hlídá, kdo co do ní hází. Prý je tato řeka svatá a pojmenována podle proroka, který kolem ní vedl mnoho egyptských otroků. Když jsem se zeptal na jeho jméno, jen se zasmál a společně s těmi kluky odešel. Chápu, tohle jméno asi zná každý, ale já si nikoho takového vybavit nedokážu. O pár dní později jsem se k řece šel podívat znovu. Bylo tam dočista mrtvo. Ani hlásek v povětří, ani zpěv ptáků splývající s přírodou. Žádný šum ani vřískot. Byl jsem tam já a... ,,Pomozte..." Ozval se hlas, který jsem slyšel včera. Ležel tam ten strážník, co si odváděl ty kluky. Měl prostřelený hrudník a odříznuté prsty na levé ruce. ,,Kd-o. Kdo vám to udělal?!" Se slzami v očích jsem se zeptal umírajícího strážníka. Ten mi svou rukou chytil dlaň a řekl: ,,Dě-ti Gabriel-ovy..."  S posledním nádechem ještě vydal pár slov:
,,Oni...Nejsou...Lidé" A přijal svou smrt. Vstal jsem od strážníkova těla a rozhlédl se okolo. Ti tři v tom mají stoprocentně prsty. Ale jak jsem se procházel po břehu, nikoho jsem nenašel. Jediné, co jsem našel, byla policejní pistole hozená v řece. Když jsem pro ní došel, zezadu na mě začali pokřikovat ti kluci. ,,Sám jsem překvapen, že jsi ještě mezi nás přišel!" - Řekl jeden z nich. Bez váhání vešli do řeky za mnou a začali kázat. Chtěl jsem jim signálně vystřelit do noh, ale pistole nebyla nabitá. Myslel jsem si, že tohle je můj konec.

,,Kyrie Eleison" - Ozval se hlas odpovídající mé matce. Řeka nabrala síly a změnila se v teplou krev. Já stál uprostřed a nemohl se hnout. Zatímco ty tři začala trhat žíravina z teplé krve. Budila v nich smrt, volala je k sobě. Křičeli, chytali se sami sebe a pak postupně odpadávali a já, zůstal jsem stát uprostřed té krvavé řeky, buzený s dojmem, že mě něco zachránilo. Jakoby se nade mnou Bůh slitoval. S vděkem k nebi jsem se zase mohl pohnout a řeka se změnila v ten nejčistší pramen tekoucí vody a okolo mě bylo opět mnoho lidí, kteří obdivovali krásu celé téhle krajiny. Otázkou zůstává. Co se stalo? A kdo mě to vlastně ochraňoval?