How to change destiny

1 Kapitola: První dojem

Han Jisung, jméno, které si každý spojuje se jménem jeho otce. Syn muže, který stojí za jednou z největších a stejně tak nejznámějších firem široko daleko. Ale místo toho, aby se vydal po stopách svého otce, rozhodl se jít vstříc přesně tomu, co ho baví. Umění bylo vždy jeho vášní. Malovat obrazy, vytvářet animace, komiksy, ale nejvíce ze všeho miloval fotografii. Nechtěl si nechat ujít možnost věnovat se něčemu takovému. Když se o tom zmínil, bylo to zamítnuto tak rychle, že nestačil ani mrknout. Ale Jisung se nevzdal a i přes protesty, hádky a mnoho rozbitého nádobí se mu nakonec podařilo odjet na kolej jedné z největších uměleckých škol v Koreji. Co nejdále od otce, co nejdále od problémů a výčitek. Všude plno nových lidí, nové prostředí k prozkoumání a hlavně klid k práci. Nebude kolem nikdo, kdo by mu neustále říkal, jak je byznys důležitý, jak mu umění nedá nic jiného než výčitky za ztracený čas.

S hlubokým nádechem vystoupil z taxi a poděkoval za vytažení kufru. Přehodil si cestovní tašku přes rameno, popadl kufr do pravé ruky a rozešel se vstříc mohutné budově přímo před ním.

Kolem procházelo plno studentů, kteří si povídali nebo se hlasitě smáli. Dobrý pocit koloval celým Jisungovým tělem a se širokým úsměvem vstoupil vnu, aby se mohl dostat na svůj pokoj. Přivítal ho příjemný chlad a mnoho nádherných obrazů či fotografií na stěnách haly. Rozešel se první chodbou v právo a mezi tím, co si prohlížel všechna ta díla, narazil do tmavovlasého chlapce.

„Uh..." vyšlo z menšího blondýna, který se zatřesením hlavy zvedl pohled k chlapci přímo před ním. Tmavě hnědé vlasy, o něco vyšší než on sám, štíhlá, trochu vypracovaná postava vyjímající se v tílku a kraťasech. Když se ale setkal s jeho pohledem, cítil, jak ho propaluje skrz.

„Neumíš se dívat na cestu?! To tě rodiče nenaučili?!" rozčiloval se mladík a vypadalo to, že neměl daleko od toho, aby mu jednu natáhl.

„Eh...omlouvám se, nedával jsem pozor. Nechtěl jsem do tebe narazit." s povzdechem a provinilým pohledem se pokusil Jisung pousmát. Ani to ale na rozzuřeného bruneta neplatilo.

„Hej-Minho! Nech ho být. Ahoj, jsem Felix, jsi tu nový že? Chceš pomoct s hledáním pokoje?" přiběhl k dvojici pihatý chlapec a napřáhl ruku ke zmatenému blondýnovi.

„Ahoj! Jsem Jisung, budu moc rád. Hledám pokoj 21." s potřesením ruky se zářivě usmál. Jako kdyby měl zrzek nějakou auru, která vás donutí se usmát za každou cenu. To už byl brunet ale dávno pryč, aniž by si toho někdo všiml.

„Vypadá to, že budeš na pokoji s Minhem. To je ten protivný kluk, do kterého jsi narazil. Chová se jako idiot a neustále po někom křičí, ale jinak je fajn. Je starostlivý, když jde o přátelé- má na to svůj způsob. Nikdy to nepřizná, ale má nás rád." zasmál se Felix, ale hned se zase rozhodl pokračovat.

„Tak co kdybych ti to tu ukázal? Ukážu ti kde máš pokoj, hodíš si tam věci a pak se můžeme společně projít po areálu?" Felix působil přesně jako jeden z těch, kteří nedokáží zavřít pusu, ale nic takového Jisungovi nevadilo. Rád poslouchal.

„Jo, to zní fajn. Alespoň se tu neztratím."

╭────────────

╰─➛✎﹏ | Vítám všechny u nového příběhu! Mám pocit že neustále jen zveřejňuji a následně mažu vše co vymyslím, i přes to bych se chtěla pokusit alespoň tento příběh dokončit. Znovu jsme zavítali do světa spřízněných duší a je mi jasné, že to nejspíše není šálek každého čtenáře, ale pokusím se to pojmout více po svém. Mé starší práce byly obohacovány poměrně banálními zápletkami, tady bych jimi ale chtěla spíše přinést trochu té akce než hloupých stereotypů, které jen všechny otravují či nudí.

Začátek prázdnin máme úspěšně za sebou, ale ráda bych vám přispěla do knihovny příběhem, kterým si budete moci zkrátit dlouhé chvíle a dostat se alespoň na chvíli do jiného světa. Snad se vám příběh zalíbí, přeji krásné prázdniny plné nových zážitků.°• ੈ♡₊˚•.