How to change destiny

2 Kapitola: Lepší než svázaný ve skříni

„Díky za provedení. Je to tu větší, než jsem původně čekal." Smích se rozezníval prostornou prázdnou chodbou a odrážel se od zdí, aby se ozýval až na jejím konci. Už se chystal otevřít dveře od svého pokoje a se zrzkem se rozloučit. Dříve než se k tomu ale stačilo schýlit, tak mladší už zase nabral druhý dech.

„Nechceš se ke mně přidat? Připravujeme rozlučku, party, znáš to. Poznáš nové lidi, pár bych ti jich chtěl představit." Povzbudivě třepal Jisungovým ramenem a lákal ho na svou nabídku, kterou nemohl odmítnout i kdyby sebevíce chtěl. „Vyzvednu tě kolem osmé, tak hlavně neusni." S mrknutím se otočil zády a pomalu začal mizet v dlouhé chodbě vedoucí ven na dvůr.

Jisung měl pár hodin pouze pro sebe, které se rozhodl věnovat vybalování a zútulňováni své poloviny sdíleného pokoje. Prázdný a klidný pokoj připadal Jisungovi jako místo na mnoho nových myšlenek, a tak se rozhodl ticho vyplnit jedním z alb BMTH. Hudba pokojně vyplňovala tichost pokoje, kufr byl čím dál tím prázdnější stejně jako cestovní taška a skříň i poličky se zase naopak plnily jeho osobními věcmi.

Kufr nakonec skončil zastrčený pod postelí a taška narvaná na samotném dně skříně, kam dozajista ještě dlouho sluneční paprsky neposvítí. Pár fotek viselo přidělaných nad postelí pár dalších zase zarámovaných na stole hned vedle brašny s foťákem a zaklapnutého laptopu. Alba plná fotek se válela schovaná v šuplících, psací potřeby stejně tak a stativ se vyjímal opřený o skříň, kde nebyl moc na očích.

Při prohlížení pokoje jeho pohled padl na obraz nasazený v malířském stojanu, kde se vyjímala krajina plná barevných květů a křišťálová vodní říčka. Jako kdyby to byla brána do jiného světa plného kouzel, bez starostí. Místo, kde se zdají být všechny starosti tak malé, jako kdyby na malý moment zmizely. Nikdy by si nedokázal představit, že jeho protivný spolubydlící studuje malbu, nebo alespoň minimálně jen tu.

„Nechcu jít na žádnou party, budou tam všichni ti hňupové. Navíc se tam všichni zlijou a budou se po sobě sápat jako zombie." Ozvalo se s bouchnutím dveří dvacet minut před osmou, kdy už Jisung seděl převlečený na své posteli s telefonem v ruce. Pohled zvedl k otrávenému hlasu a hned toho litoval. Tmavé oči do něj vypalovaly díry jako jsou v ementálu skrz na skrz.

„Takže... ty jdeš taky na tu party?" Odvážil se promluvit, i přes to, že by se pod jeho pohledem nejradši zavřel do skříně a čekal, dokud by Minho neusnul.

„Ne. Nebo, nemám to v plánu. Nakonec mě tam ale stejně dotáhnou. Takže vlastně jo, co jiného se taky dalo čekat." Odpovídal starší mezi tím, co jeho oblečení lítalo pokojem, když se měl v plánu se převléct do něčeho více společenského. Z minuty na minutu se z naprosto uklizeného pokoje stál sekáč po slevách při zavíračce. Oblečení v každém koutu pokoje a dveře skříně na druhé polovině pokoje pomalu padaly z pantů. „A přestaň na mě tak civět, je to otravný." Přiletěl Jisungovi polštář přímo do klína. Nevypadalo to, že by měl dobrou mušku anebo se jen moc nesnažil, protože dozajista mířil do obličeje mladšího.

„Ji? Jsi tam?" Ozval se zpoza dveří Jisungovi povědomý hlas a hned jak se rozletěly dveře, jako kdyby slunce osvítilo celý pokoj.

„Jasně, můžeme jít. Stejně mám pocit, že kdybych tu zůstal jen o minutu déle, tak bych brzy zůstal svázaný s ponožkou v puse a zavřený v jedné ze skříní." Vyletěl ze dveří starší, popadl zrzka za loket a vydal se s ním vstříc chodbou netušíc, kde se ona party ve skutečnosti pořádá. 

╭────────────

╰─➛✎﹏ |Týden jsem strávila mimo internetové připojení a místo toho, abych se alespoň na chvíli za celý den týden posadila a dopsala rozepsanou kapitolu, radši jsem nic nedělala a nechala to na posledních pár hodin, které jsem měla vymezené k balení. Občas mám pocit, že produktivita je jen jedna obrovská nespravedlivá svině, která se objeví jednou za čas a ještě k tomu zrovna ve chvíli, kdy se to nejméně hodí.

I když mám den zpoždění, ještě jsem všem Stay tady chtěla popřát happy Stay day.°• ੈ♡₊˚•.