Zahořklá krása

Přátele, nepřátele

Už dobrou čtvrt hodinu a víc jsem marně prohlédavala skříň. Znovu a znovu. Ale stejně jsem nenašla, co jsem hledala.
Dneska byl ve škole tělocvik. To znamenalo sportovní úbor.
Jenže já hloupá ten svůj půjčila mladší sestře, protože oblečení na tréning si zablátila den předem.
Frustrovaně jsem si sedla na postel a zabořila prsty do mé husté, vlnité, blonďaté hřívy.
,,Tak fajn. Zbývají mi dvě možnosti. Za prvé, jít na tělocvik v džínových kraťasech, přestože máme povinný dresscode. Za druhé, půjčit si úbor mé milované Scarlett, který už čistý visí na věšáku," ironicky jsem se pro sebe ušklíbla. Jedno lepší než druhé.
Nakonec jsem se musela rychle rozhodnout, abych nepřišla pozdě do školy. Zvolila jsem variantu B. Přece jen, sestřička je jen o dva roky mladší než já a řekla bych, že mám poměrně dobrou a štíhlou postavu, abych se do jejího trička vešla.
Nakonec jsem tedy hodila Scarlettiny kraťasy a tričko do batohu a utíkala do školy.

Nasoukala jsem do úplého, bílého trika, růžových, sportovních kraťasů a podívala se do upatlaného, převlíkárenského zrcadla. A málem jsem se rozbrečela.
Přes léto jsem poněkud 'zženštěla', jestli víte, co tím myslím...Přes prsa mě ta látka škrtila a lezla mi z trička snad polovina trupu. Naštěstí ne neslušně. A ty kraťasy? Kole pasu tak akorát, ale dole...Málem mi pod krátkými nohavicemi byly vidět kalhotky, jak mi z nich lezl zadek.
,,Bože..." povzdechla jsem si a zadívala se na sebe do zrcadla. Na prázdno jsem polkla, zhluboka se nadechla a zvedla hrdě bradu.
Já, Sofie Westwoodová, přísáhám, že se tam neztrapním.
Snažila jsem se řídit matčinými slovy. Byla jsem krásná, milá a relativně oblíbená. Sice trochu stydlivá, ale přátel jsem měla dost. A jak mi řekla Beth- takoví lidé to nemají v životě zadarmo, ale vždy všechno hravě zvládnou.
A navíc, přátele by se mi jistě neposmívali, no ne?

Spletla jsem se. Šeredně jsem se mýlila.
Hned, jak jsem vstoupila do tělocvičny, spustil se rozruch. Několik kluků zapískalo nebo zatleskalo, ale já se jen hrbila a doufala, že tím něco zakryju. Další omyl.
Měla jsem pocit, že se hanbou propadnu skrz prkna až někam na betonový základ. Příšerně jsem se styděla a měla jsem z toho celé rudé tváře. Sice jsem snažila tvářit vyrovnaně a občas se i narovnala, ale když tričko vyklouzlo opèt o něco výš, zase jsem se nahrbila.

Raději jsem tedy sklopila pohled a mířila k hloučku mých kamarádek v rohu místnosti.
Když v tom jsem něco zaslechla. Mířilo to od těch dívek, kterým jsem věřila. S kterými jsem se přátelila a měla je ráda. Myslela jsem si, že i ony měly rády mě...Vždy se tak alespoň tvářily.
,,Vidíte to? Ona se už i obléká jako štětka! Nechtěla by třeba přijít rovnou v podprdě, kalhotkách a s podvazkem?" zašeptala dívce vedle sebe Daniela. Jedna z mých kamarádek. Alespoň to jsem si myslela...

A když se ostatní jen zachichotaly, nevydržela jsem to a propukla v pláč. S rozmlženým viděním jsem vyběhla z tělocvičny a zapadla na dívčí záchodky. Tam mě ale čekalo překvapení v podobě Manon, mé sousedky, která chodila do stejného ročníku jako já. To byla jedna z těch zvláštních dívek, které měly věčně nos v knihách (jako zrovna teď), schovávali se před tělocvikem na záchodech (to také zrovna teď Manon dělala) a nikdy se s nikým moc nebavily, přestože vypadaly docela mile.