Little Kitty // Larry Stylinson [CZ] ✔️

Chapter 13 We finally met, Mr. Styles

Věnováno Jiky123

Když se Louis probudil, spatřil před sebou kudrnáče, který ho s ďolíčky na tvářích zaujatě pozoroval. Smaragdově zelené oči se přímo rozjiskřily, když se do nich zadívaly ty nebesky modré. Louis se více přitulil k Harryho hrudi, načež se kolem něho utáhly pevné paže.

Už uběhly téměř dva týdny od jejich poprvé. Každý den se mezi nimi pouto ještě utahovalo a byli si blíž a blíž. Každý den byl Louis na Harrym závislejší a Harry ohledně Louiho více ochranářský a majetnický. Chodili spolu do parku, do kavárny a dokonce Harry jednou Louiho vzal do zoologické zahrady, kde si to nesmírně užili. Ani jeden si nedokázal představit den bez toho druhého.

"Dobré ráno, zlatíčko," zachraptěl Harry. Ráno míval hlas chraplavější, než normálně. Louis miloval jeho ranní chraplák a ruzcuchané kudrlinky – celkově miloval ospalého Harryho.

"Meow," zamňoukal Louis místo pozdravu a natáhl se pro polibek. Se zavřenýma očima si užíval sladkou chuť kudrnáčových rtů a on mu šel s úsměvem vstříc. S mlasknutím se od sebe odpojili a zase se k sobě přitulili.

Za ty týdny strávené s Harrym a mezi lidmi se učil, jak se chovat jako normální člověk, i když normální nikdy nebude. Docela mu to už šlo, ale někdy mu nějaké to mňouknutí uniklo – naštěstí ale jen když byl s Harrym. Už bez problémů uměl normálně chodit a sedět, avšak s mluvením měl ještě potíže. Již nekoktal, ale nedokázal se ještě naučit mluvit v 1. osobě.

"Dneska je pátek," povzdechl si sklíčeně Harry, zatímco svého kocourka škrabkal mezi oušky.

Pátky byly pro ně nejhorší dny, jelikož nemohli být spolu. Normálně Louis chodil s Harrym do práce a o víkendech si spolu někam zašli, ale v pátek to bylo jiné. V pátky měl Harry konfernce, na kterých by se Louis unudil k smrti, takže ho raději nechával doma. Naštěstí se Louis už jakž takž dokázal o sebe postarat.

"Lou ví," zakňučel. Harryho stiskl silněji. Nechtěl, aby ho už opustil, ale věděl, že ho za chvíli bude muset pustit. Snad to tady nějak sám přežije. Za pět hodin se vrátí, snažil se uklidnit, ale nijak mu to nepomáhalo, přeci jenom pět hodin bez kudrnáče bylo pro něj nemožné.

Ani Harrymu se nechtělo odcházet, měl vždycky nervy ohledně Louiho bezpečí. Nikdy by si neodpustil, kdyby se mu něco stalo. Co když začne hořet? Co když něco poblíž vybuchne? Co když na jejich dům spadne letadlo? Co když ho unesou mimozemšťani? Co když ho napadne Frankstein? Nebo co když ho pokousá Dracula? Stát se mohlo cokoliv, ale on věděl – teda alespoň doufal –, že se může na Louiho spolehonout.

Po vydatné snídani a společně sprše, ve které se to trochu zvrtlo, spolu stáli ve vchodových dveří a loučili se – sice jenom na pár hodin. Jejich loučení vždycky trvalo víc jak pět minut. Tiskli se k sobě, hlavně Louis Harryho pevně držel, aby mu náhodou už neutekl, a vyměňovali si vášnivě polibky.

"Měj se, miláčku." Harry Louimu věnoval poslední procítěný polibek na rozloučenou a zmizel za rohem.

Vyjít ven z domu a nasměřovat si to směrem k práci bez Louiho, bylo to nejtežší, co kdy zažil. Musel se parkrát zhluboka nadechnout a donutit se, aby se neotočil a poklusem nevrátil domů. Naštěstí se udržel. Cestou se snažil myslet na hezké věci, jako co bude s Louim dělat, až se vrátí, nebo co dnes uvaří na večeři; byl tak zabraný do svých myšlenek, které ho svým způsobem uklidňovali, že si ani nevšiml, že již stojí před skleněnými dveřmi své práce.

Jako obvykle pozdravil svého bodyguarda Liama, recepční Natalie a spoustu jiných svých zaměstnanců. I Nialla, se kterým se Louis celkem za ty dny skamarádil, za což byl na něho pyšný, potkal na chodbě před svou kanceláří a prohodil s ním pár slov. Nebyl tak hrozný, jak si dříve myslel.

Vešel do své kanceláře, kde si hned odložil sako na věšák, a chtěl se posadit za svůj pracovní stůl, ale zaskočilo ho, když spatřil neznámou postavu okupující jeho koženou, polstrovanou židli. Bylo zvláštní, že dotyčného neznal, většinou se znal osobně se všemi svými pracovníky.

"Konečně se setkáváme, pane Stylesi," promluvil muž dříve, než se Harry stihl na cokoliv zeptat. Jeho hlas byl hrubý, vyvolávající respekt, nahánějící strach i těm nejzdatnějším. Harrymu z toho přeběhl mráz po zádech.

"Kdo jste?" zeptal se chladným hlasem a narovnal se v zádech. Snažil se být silný, ale hlas se mu lehce třepal. Muž s na první pohled vypracovaným, potetovaným tělem, piercingem a dost dobře viditelnou jizvou přes jedno obočí, zabalený v černém, utlém oblečení, vypadal jako nějaký mafián, co ho chce zavraždit či znásilnit. Jedno horší než to druhé. "Tady nemáte co dělat, tohle je moje kancelář," dodal rychle, hypnotizujíc strašidelně tmavé oči, ze kterých nevěstilo nic dobrého.

"Jsem královna Narnie a přišla jsem si pro svého vysněného prince," zavtipkoval chladně. Jeho tvář zůstala jako zkamenělá, žádné emoce, ani koutky mu při jeho vtipu nezacukaly, ani se neobjevil žádný úšklebek, žádné zamračení, nic. Jeho obličej byl ledově klidný, rty k sobě stisknuté v úzké linii. Harrymu připadal jako robot.

Muž v černém se postavil a dlaněmi se silně opřel o okraj stolu, až mu zbělaly klouby. Oči zaměřil na Harryho postavu, která se snažila zůstat v poklidném postoji. "Vy, pane Stylesi," promluvil znovu stejným tónem jako u předešlých vět smeřujícím ke kudrnáči, tvář stále ledově klidná, "máte něco, co mi patří. Můj majetek, který jste mi ukradl."

"Nic jsem vám neukradl, pane, vidím vás poprvé v životě, navíc nejsem ten typ lidí, co by si dovolili krást," polkl Harry. Nikdy by si nedovolil někomu něco ukrást nebo ublížit, jeho rodiče ho vychovali na slušného muže.

"Ale ano, ano, ukradl," mlaskl nespokojeně. Pustil se stolu, načež se ozvalo zavrzání, a přešel k oknu, ze kterého se zadíval ven na rušnou ulici. "Víte, pane Stylesi, už delší dobu vás sleduji," na chvíli se přes rameno zadíval na kudrnáčovu reakci a pokračoval: "Musím uznat, že jste se mi o to hezky postaral, ale je načase mi to zase vrátit, nemyslíte si?"

"Nemám tušení o čem tady mluvíte." Harrymu docházely nervy. Nejdříve si nějaký chlápek dovolil vloupat do jeho kanceláře a pak ho ještě obvinil z nějaké kráděže, nedokáže ani vysvětlit o čem tu sakra mluví! Kudrnáč zatnul pěsti – takový nikdy nebyl, ale už to vážně nemohl vystát – avšak udržel se, přeci jenom z něho měl trochu strach.

"Ta zpropadená děvka, co nedokáže ani minutu vydržet bez mého ptáka ve své prdeli!" zavrčel přes zatnuté zuby, ale stále si zanechával tu strach nahánějící ledovou masku.

"Pane, já vážně netu-"

"Nehrajte si na blbečka, pane Stylesi. Oba moc dobře víme, jak jste inteligentní. Stačí zapojit to, co máte na krku, víte?!" Ten řev spojený s klidnou maskou nahánělo hrůzu. Harry měl sto chutí někam utéct a schovat se, ale musel si zachovat svou autoritu. "Ta děvka, kterou tak nechutně rozmazlujete svými polibky, objetími, zamilovanými pohledy a titěrnými dárečky."

V tu chvíli mu to došlo. Louis. Stále mluvil o nějakém Pánovi, od kterého utekl. Tváří se mu prohnalo milion výrazů. Nejdříve vylekaně vytřeštil oči a brada mu spadla snad až na zem, ale to i hned vyměnilo stín zahalující mu obličej naštvanou grimasou.

"Ty jeden debile?! Co si mu to provedl?! Já tě zabiju," procedl mezi zuby, když muže přišpendlil ke zdi s pěstí ve vzduchu, připravenou kdykoliv udeřit. Muže to ale nechalo klidným.

Najednou se začal bláznivě smát přes celou kancelář. Harry se nedivil, že od něho Louis utekl. Ne jenom, že ho znásilňoval a byl na něho hrubý, ale choval se jako úplný psychouš. Jak někdo takový vůbec může žít? Vždyť nemůže mít srdce.

"Doufám, že jsi se řádně rozloučil."

***

Eh, mám pocit, že se mi zhoršuje psaní, nedá se to podle mě číst. Měla bych s tím něco udělat. Doufám, že to tady ještě někdo čte. Navíc tahle kapitola moc nedává smysl, doufám, že jste to nějak pochopili...

Co si myslíte, že se Louimu stalo/stane?

Mordy. ^^