Little Kitty // Larry Stylinson [CZ] ✔️

Chapter 19 Change

Harry oněměl. Tohle byl sen. Tohle byl rozhodně sen. Celý půl rok byl jeho milovaný pohřešovaný a teď se najednou objeví. Kudrnáč vystřelil ze své kanceláře, ignorujíc, že tam všechno nechal včetně bundy, peněženky a mobilu. Bylo mu to jedno. Bežel jako na maratónu. Po tvářích mu tekly slzy – už zase, ony nikdy nedají pokoj – a srdce bilo adrenalinem.

Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit, že je Louis vážně naživu. Nepřišel o svou lásku, je živá a snad i zdravá. Měl sto chutí začat jásat, poskakovat a zpívat, ale teď na to nebyl čas, musel se k němu co nejdříve dostat.

"Harry?" ozval se šokovaný hlas, jakmile proběhl kolem recepce. Rychle se zastavil na místě. Jak se tam vlastně dostane? Nemocnice byla docela daleko, takže pěšky by tam nedošel, městskou dopravou by to docela trvalo, a auto tady neměl.

"Natalie," vyhrkl na zmatenou recepční a doběhl k ní tak rychle a zbrkle, až nadskočila, "ty si sem přijela autem, že jo? Můžu si ho, prosím, půjčit? Potřebuju se někam hrozně rychle dostat."

"A-ano... jistě. Proč ne?" nejistě odpověděla a podala svému šéfovi klíče od svého auta. Harry rychle s úsměvem, který se na jeho tváři již dlouho neobjevil, poděkoval a vyběhl z budovy. Věděl přesně, kde zrzka měla auto – když šel ráno do práce, všiml si ho zaparkované kousek od vchodu.

Nastoupil do červené mazdy a vyjel směrem k nemocnici, kde měl ležet jeho brunetek. Jel, jak nejrychleji mu to zákony dovolovaly. Sice tam chtěl být co nejdříve a ujistit se, že Louis je opravdu naživu, ale na druhou stranu nechtěl dostat pokutu.

S hlasitým zapískáním gum zastavil co neblíže ke skleněným dveřím nemocnice, jak jen to šlo, a vyběhl ven, rovnou si to míříc k recepci, kde mu řekli číslo Louiho pokoje.

Po tom, co cestou málem shodil všechny kolemjdoucí, se zastavil před dveřmi, za kterými by měl ležet jeho Louis. Roztřeseně se nadechl. Natáhl ruku ke dveřím, aby otevřel, ale jeho ruka se najednou zastavila. Byl nervozní. Neviděl ho půl roku. Bude vypadat stejně? Bude si ho pamatovat, až se probudí a uvidí ho? Probudí se vůbec? Bál se. Opravdu.

Znovu se zhluboka nadechl a pomalu bílé dveře otevřel. Zastavil se nad tím, co viděl. Louis bezvládně ležel na posteli, přikryt bílou nemocniční peřinou, vlasy – delší než si pamatoval – všude rozházené po polštáři. Všiml si různých šrámů a pohmoždin na jeho tváři a všude po těla, kam až mu to přikrývka dovolovala. Co mu to ten kretén provedl?!

"Louis," šeptl zlomeně. Ten pohled ho tak bolel u srdce. Jak mu někdo mohl tak ubližovat? Polkl vzlyk, který se chtěl vydrat na svět, a přešel k bezvládně ležícímu Louimu. Opatrně, tak aby mu nijak neublížil, ho objal, zabořujíc tvář do jeho krku a nadechávajíc se jeho osobité vůně, která mu tak moc chyběla. Nevydržel to a jedna slza mu stekla po lící, následujíc ji další a dálší. "Lou, zlatíčko, miluji tě. Prosím, vrať se ke mně, chybíš mi."

Tak moc mu chyběly ty modré oči, které teď zakrývala oční víčka. Tak moc chtěl spatřit tu modř a jiskřičky.

Až když se od Louiho pomaličku s od pláče rudýma očima odtáhl, všiml si na Louim změnu, hodně velkou změnu. Zasekl se v pohybu a další vzlyk opustil jeho hrdlo. To nebylo možné.. Měl pocit, že na místě omdlí.

***

Byly to už dva týdny, co Louis ležel v komatu. Harry se snažil s ním být, co nečastěji mohl, ale práce a další povinnosti mu to nijak neusnadňovaly. Nejraději by tady u svého Louiho zůstal napořád, už nikdy se od něho nechtěl oddálit ani na milimetr, veřil ale, že tady v nemocnici mu nic nehrozí – alespoň doufal. Všechen čas, co byl v nemocnici, strávil na plastové židličce vedle Louiho postele, svírajíc mu ruku. Vždycky se snažil usmívat a s vervou vykládat povídky mrtvolně ležícímu tělu. Kdyby mu u hlavy nepípaly ty zatracené přístroje, myslel by jsi, že je už dávno pryč.

Stále se nemohl smířit s tou obrovskou změnou. Nechápal, jak mu to mohli udělat, ale i přesto to byl stále jeho Louis – i když už ve vláskách neměl kočičí ouška a nad zadečkem huňatý ocásek. Po prozkoumání se zjistilo, že to zapříčinily drogy, které mu vpichovaly do žil a které by ho za normálních okolností zabily – díky bohu, že ho jenom zbavily těch málo kočičích genů, které měl ve svém těle. Harry si sice uvědomoval, že už to nikdy nebude ten Louis, kterého tenkrát potkal v opuštěné uličce, ale to mu bylo už jedno – hlavní bylo, že ho konečně mohl držet za jeho drobnou ručku, obejmout jeho křehké tělíčko, políbit ho do jeho jemných vlásků, cítit jeho jedinečnou vůni, kterou momentálně lehce přebíjel pach dezinfekce, a hlavně být v jeho přítomnosti, vědět, že je v bezpečí.

Toho muže, který Louiho unesl, nespočetněkrát znásilnil a ohrozil na životě, a Louiho rodiče zavřeli do basy, takže už se jich Harry a hlavně Louis nemusí nijak bát.

Dnes Harry v práci skončil dřív, aby zase mohl spatřit tu roztomilou tvář, do které se hned na první pohled zamiloval. Každým dnem byl nervoznější a nervoznější. Sice se Louiho stav nijak nezhoršoval, ale na druhou stranu ani nijak nezlepšoval. Začínal se obávat nejhoršího – a to se mu rozhodně nelíbilo, nechtěl znovu pociťovat to, že ztratil milovanou osobu.

Zaparkoval svůj Range rover před nemocnicí. Od té doby, co tam Louis leží v komatu, jezdí do práce autem, aby pak hned po všech povinnostech mohl jet za svým miláčkem. Zamířil si to dovnitř budovy, kterou moc nemusel, ale kvůli Louimu to vydrží, a už už si to chtěl zamířit ke schodům, když vtom se k němu přiřítila uřícená sestřička, rozhazujíc rukama všude okolo, div nikoho nepřizabila. Její blond vlasy jí lítaly do všech stran a tvaře měla z toho běhu rudé.

"P-pane Stylesi," zasípala bez dechu, ruce opřené o kolena a hlasitě lapajíc po dechu. Harry ji poznával. Byla to ta sestřička, co každý den kontrolovala Louiho stav. Byla celkem mladá a tady byla jenom na zkoušku, aby se později mohla stát profesionální doktorkou. Harry jí to přál, z pár konverzací, co mezi sebou měli, kudrnáč zjistil, že je velmi milá a talentovaná dívka.

Hubená blondýnka se po chvíli znovu narovnala, urovnala si modré šatičky, co tu měly všechny sestřičky, a vyhrkla: "Pane Stylesi, rychle!" Nato chytila zmateného kudrnáče za předloktí a táhla ho směrem, odkud přiběhla.

"Megan! Co se stalo?! Je Louis v pořádku?!" zmatkoval Harry. Začínal panikařit, takhle jí ještě nikdy neviděl, normálně byla úplně v klidu a nedělala drama. Muselo se něco stát. A Harry se začínal bát toho, co se stalo.

***

Tohle původně měl být epilog. Noo, změna plánu.. zdá se.

Btw TAKY JSTE SI VŠIMLI, JAK LOUIS VŽDYCKY DIVNĚ MRKÁ JEDNÍM OKEM, KDYŽ V ROZHOVORECH MLUVÍ O ELEANOR?? 😏

Mordy. ^^