Life is ironic

01.

,,Woooohouuu!" Zakřičela jsem, když začla hrát moje nejoblíbenější písnička, sáhla jsem po dálkovém ovládání od mého DVD přehrávače, stiskla tlačítlo a rozhlížela se po pokoji. Sledovala jsem repráky, umístěné ve všech koutech místnosti. Zvuky, které vydávaly, byly hlasitější a hlasitější a já šťastnější a šťastnější. Bráchovi to ale takovou radost nedělalo. Snažil se učit k maturitě. Tuhle hudbu taky miluje. Bastille je naše nejoblíbenější skupina. Teď zbývalo jen čekat, až se rozrazí dveře a v nich bude stát naštvaný Tom, kterého po pár tónech stejně dostane do svých mocných spár úžasný hlas Dana Smithe. A z toho není jednoduché se dostat.

,,Marianooo!" Zaslechla jsem bráchův hlas, tlumený silnou zdí a pěti repráky. Rychle jsem se otočila a ovladačem jsem přidala hlasitosti na maximum. To už stál Tom ve dveřích a snažil se tvářit naštvaně. Ale vzhledem k tomu, že aniž by si všiml, celým jeho tělem houpal do rytmu písničky Pompeii.

,,Riri! Vážně. Potřebuju se učit!'' Snažil se přeřvat hudbu. Já na odpověď začla šíleně nahlas, zpívat a on prostě neměl šanci. Ze široka se usmál a já věděla, že je můj.

,,Myslím na tvoje dobro!'' hodila jsem po něm polštář. Tohle jsem myslela vážně. Do maturity mu zbývá ještě spousta času ale on už přes půl roku nedělá nic jiného, než bifluje. Chtěla bych být pilná jako on ale... Každej muj učební plán se zastavil ještě před tím, než začal. Ale vždycky jsem měla pádný důvod. Třeba důležitý telefonát s nejlepší kamarádkou Viky o tom, co si vzít na sebe na discotéku. Takže každý musí uznat, že moje špatné známky nemají nic společného s leností ale čistě s přeplněným programem. A to se přece dá odpustit.

Druhý den ráno, jsem si připadala jako mrtvola. Do půl třetí ráno jsme s Tomem vyřvávali písničky jak nejhlasitěji to šlo. A teď je 6 a já musím vstávat, abych stihla autobus a dopravila se do školy. Típla jsem budík a spustila nohy z postele. Malátně jsem došla do koupelny a umyla se. V kuchyni jsem otevřela ledničku, zjistila, že její obsah se od včerejšího večera překvapivě nezměnil a zklamaně jsem ji zavřela.

Za půl hodiny jsem už vycházela z domu a čekala jsem, až do naší maličké vesnice přijede jeden z mála autobusů. Zašla jsem za roh a spatřila kluka. Rozhlížel se kolem sebe. Jestli hledá zastávku, tak hodně štěstí. Zdejší domorodci jsou rádi, že najdou cedule označující začátek a konec obce. Autobusová zastávka ani jiné podobné prkotiny, tu označené nejsou.