My Rebel Love [ Harry Styles FF ]

4. Bad Day

Šťastný nový rok všem :3 Katie

Harry’s pov.

Slyšel jsem toho o ní dost… Ale nevěděl jsem, že je opravdu taková…  Na první pohled hodná a pěkná holka… Ale je to hrozná potvora. Opravdu spí s každým, koho potká. Kdyby aspoň nebyla tak hezká. Já jsem debil.

Vycházím z klubu a hlavou se mi honí milióny myšlenek. Všechny jsou zaměřena na jedinou osobu, která mi během tří dnů dokázala pomotat hlavu. Ale končím… Nebudu na ni takhle myslet. Doufám, že si zasloužím lepší holku, než je ona. Protože ona není holka, o kterou bych mohl pečovat a která by si to vůbec zasloužila. Je to zlá mrcha. Ani si neuvědomuju, že mi po tváři teče slza a za ní hned druhá.

Když večer usínám, mám ji pořád před očima…

„Čau Harry. Jak ti to včera dopadlo?“ Přiběhne za mnou Loui a hned se vyptává. Louis byl jediný, kdo se semnou začal normálně bavit, nehrál si na frajera a se vším mi pomohl. Znám ho teprve 3 dny, ale vím, že se mu můžu se vším svěřit a že mi pomůže.

„Promiň Loui, ale nechci o tom mluvit. Ne teď.“ Smutně jsem se na něj pousmál a společně jsme došli do školy.

Doma jsem si slíbil, že se jí budu vyhýbat, ale jenom co jsem přišel ke své skříňce, postavila se vedle mě a čekala, až si jí všimnu. Dělal jsem, že něco hledám, abych se vyhnul rozhovoru, kterému se stejně nevyhnu. Co po mě může chtít? Teď rozhodně nemám náladu se s ní bavit.

„Ehm..“ Odkašlala si a přenesla váhu na druhou nohu.

„Co chceš.“ Odsekl jsem a zvedl k ní zrak.

„Chci se jenom zeptat co s tebou je?“ Rozhodila ruce a rukou si prohrábla vlasy.

„Víš co Elis? Neměj péči. Jsem přece jenom nicka, se kterou se ty, královna ošukej mě jsem tvoje, přece nebudeš zahazovat. Dělej, že jsi semnou nikdy nemluvila a že tady prostě nejsem. Děkuju.“ Třísknul jsem dveřma od skříňky a rychlým krokem jsem se vydal k Louimu, který stál pár metrů od nás a všechno pozoroval.

„Teda kámo… Jsi asi první, kdo ji takhle dojebal. To je na placák!“ Zasmál se a zvedl ruku, abych si s ním plácl. Musel jsem se tomu pousmát. Už s ní nikdy nechci mluvit. Plácl jsem si s Louisem a oba jsme se vydali na hodinu.

Moje vyhýbací taktika zřejmě nefunguje. Kamkoliv jsem šel, tak tam byla. Co jsem provedl, že mě karma takhle trestá?

Elisabeth‘s pov.

To si ten kudrnatej smrad vypije. Takhle mě seřvat mezi všema těma lidma. Co si o sobě myslí? A ještě takové píčoviny co mlel. Mě asi jebne. Lott a Mark se ode mě radši drželi dál, protože mě znají a vědí, že by mě ničím neuklidnili a jediné co můžou udělat, je držet se dál a nemluvit.

Domů jsem přišla o půl čtvrté. Mamka, brácha i otec už byli doma z práce. Brácha se díval na Simpsonovi, otec obědval a mamka luštila křížovky. Na nose měla nasazené brýle, za které se neskutečně stydí, a proto je nosí jenom doma. Pořád si stěžuje, že nic nevidí, ale brýle si prostě neveme. Batoh jsem hodila do pokoje a skočila na gauč vedle brášky. Je o šest let starší, ale většinou se chová spíš jako osmiletý místo aby se choval na svůj věk.

„Čus Elis.“ Usměje se na mě a strčí si do pusy hrst brambůrků.

„Čůs Davide.“ Plácnu ho po čele a on po mě začne něco řvát. Bohužel mu nerozumím, protože má pusu plnou brambůrků a k mé smůle jsou teď všude rozprskané a většina jich je na mě.

„Děkuju?“ Setřepu je ze sebe a jdu radši do kuchyně. Vezmu si jablko a chci jít k sobě, když mě ale zastaví hlas muže, který je mým otcem.

„Elis dneska tady uklidíš, jasné?“ podívá se na mě přes noviny asi na dvě sekundy a pak se zase začte.

„A to jako proč? Uklízela jsem včera.“ Ohradím se a otočím se k odchodu.

„Jo jasně. Ty abys něco uklidila sama od sebe. Prostě nikam nejdeš a budeš uklízet.“ Jak já ten jeho hlas nesnáším.

„Jestli se ti tu nelíbí, tak si to ukliď sám.“  Mrkla jsem na něj a odešla.

„Elisabeth okamžitě se kurva vrať! Ty mi tady nebudeš poroučet. Slyšíš mě!“ Řve a já si klidně dál šlapu po schodech. Na tohle jsem si už zvykla. Jenom co v pokoji dosednu na židli, rozrazí se dveře a dovnitř vtrhne on. Muže, kterému s odporem říkám tati. Alkoholik, který způsobil každou hádku a do všeho se sere.

„Na dveřích je nápis klepat.“ Falešně se usměju a zapínám notebook.

„Ty malá děvko! Myslíš si, že mi můžeš říkat, co mám dělat?“ Chytne mě za culík a škubne s ním k sobě.

„Au kurva!“ Zařvu.

„Jsi v mém domě a dokud jsem tady já, tak mě budeš poslouchat!“ Pustí mi vlasy a než se stihnu vzpamatovat, na tváři mi přistane jeho dlaň.

„Dokud jsi ožralý, tak tě rozhodně poslouchat nebudu.“ Vyprsknu na něj zpátky. Takhle daleko ještě nikdy nezašel.

„A dost kurva! Nechci tě tady vidět. Spakuj se do prdele a odejdi z mého domu! Nechci tě tu kurva vidět. Jsi jenom malá rozežraná děvka co utrácí moje peníze.“ Ah. Pan inteligentní si myslí, že když denně vypije flašku vodky a vykouří dvě krabičky cigaret, tak mu z karty nic neubyde. Jaké to logické uvažování. Tak po tobě určitě nejsem.

Prudce vstanu a žduchnu do něj. Jeho nasraný ksicht mě nutí se smát. Ale do smíchu mi není.

„Běž z mého pokoje a nech mě už kurva být! Nemám na tebe náladu.“ Rozmrkávám slzy, které se mi nahrnuly do očí a pozoruju, jak se mu prudce zvedá hrudník. Jak je nasraný, že nikam nejdu. Překvapí mě, když se pomalu otočí a jde směrem ke dveřím. Zavře za sebou a po chvíli dovnitř zase strčí hlavu.

„Zítra tě tu nechci vidět. Spakuj se a táhni pryč.“ Pronese s totálním klidem v hlase a zabouchne za sebou. Přiběhnu ke dveřím a zamknu je. Svezu se po nich zády a rozbrečím se. Tenhle život žít nechci. Nechci žít s ním. Nenávidím ho. Do očí se mi derou další slzy a už se je ani nesnažím potlačit. Někdo zaklepe.

„Elis jsi v pořádku?“ Máma.

„Hej El. Se na něho.“ A David.

Pomalu se zvednu a odemknu. Dveře si snad umí otevřít sami. Dojdu k posteli a spadnu do ní. Obličej se mi zaboří do matrace a nohy vyšvihnou do vzduchu. S obou stran se matrace prohne a na zádech mi přistane ruka. Pomalu mě hladí. Je to máma. Její dlaň je malá a teplá.

„Elis kašli na to. Nikam nechoď. Vždyť víš, že si to zítra nebude pamatovat. Jako vždycky.“  Brácha umí potěšit. Jsem ráda, že máme takový dobrý vztah, ale k čemu je mi teď útěcha, když mě otec nenávidí? Aspoň k sobě chováme stejné city. Nenávist.

Otočím se a posadím na polštář. Malý polštářek si přitisknu k hrudi a položím si na něj bradu.

„Vím, že si to nebude pamatovat. Ale už mě to nebaví. Nechci, aby na mě pořád řval a urážel mě.“
„Nechceš tím doufám říct, že se opravdu chceš odstěhovat, že ne?“ Ozve se máma a oba na mě vykulí oči.

„Asi to bude nejlepší.“ Smutně se pousměju a sklopím zrak k povlečení na přikrývce.

„El neber to tak vážně-..“ Začne David, ale přeruším ho.

„Neberu to vážně! Jenom už s ním nechci žít pod jednou střechou. Mohli byste mě teď prosím nechat samotnou?“ Oba přikývnou a odejdou. Jenom sedím a tupě zírám na dveře.

Musím se sebrat a něco dělat, nebo na to nepřestanu myslet. Hodím na sebe mikinu a výjdu z pokoje. Otec už sedí v obýváku a spí. Obuju si boty a vyběhnu na ulici. Mám jasný cíl.