My Rebel Love [ Harry Styles FF ]

5. Fuck

Projdu několik ulic, než se dostanu ke kamenité cestě do lesíku. Jdu po ní, dokud nedojdu k prvnímu stromu. U něj odbočím doprava a jdu po obvodu lesa, dokud se nalevo neobjeví malý vyšlapaný chodníček. Po něm dojdu až k mýtině u které je lavička a malá studánka. Kolem ní je posečená tráva a ve studánce se topí několik zlatých lístků. Posadím se na lavičku a vytáhnu krabičku cigaret. Vím, že mi nepomůžou od psychické bolesti, ale aspoň na chvíli mě uklidní. Zapálím si cigaretu a potáhnu do sebe nikotin. Pak vyfouknu kouř a pozoruju obláček, který se misí se vzduchem, dokud úplně nezmizí. Moc lidí sem nechodí. Vlastně za celou dobu co sem chodím jsem tu potkala jen dva lidi. A nikdo známý o tomhle místě nevím. Můžu tedy s klidem pustit slzy na svobodu.

„Takže ty i kouříš?“ Ozve se za mnou nakřáplý hlas a já leknutím poskočím. Rychle si rukávem otřu tváře a otočím se za hlasem.Harry. Chvíli si ho prohlížím. Černé skiny a tmavě modrá mikina. Ruce v kapsách a nervózní úsměv. Vlasy mu trčí na všechny strany. Asi si jej prohlížím moc dlouho. Měla bych něco říct.

„Uh.. Jo.“ Odtrhnu od něj zrak a dívám se do průzračné vody, které vytéká z půdy a jako miniaturní vodopád padá na tůňky.

„Vlastně jen příležitostně.“ Dodám a Harry se mezitím posadí vedle mě.

„Příležitostně? A jaká příležitost tě k tomu přinutila dnes?“ Zasměje se a úsměv mu na tváři hraje až do chvíle, než se na mě podívá. Slzy se tentokrát bez povolení skutálely po tvářích. Jsem unavená z toho všeho. Z mého otce, ze řvaní, z toho, že mě prakticky vyhnal z domu a z brečení. Nikdo mě nikdy neviděl brečet. Kromě mojí rodiny. A teď mi ani nevadí, že mě vidí brečet Harry, na kterého jsem za dnešek dost naštvaná.

„Uh.. Nemusíš odpovídat, jestli nechceš.“ Nepohodlně se zavrtí a ruce zavrtá zpátky do kapes.

Přemýšlím, jestli mu to říct nebo ne. Nikdy jsem se nikomu nesvěřovala se svými pocity. Teď si připadám zranitelná a to se mi nelíbí. A když mu řeknu co se u nás doma děje, bude si myslet, že jsem vážně chudinka. Může to vykecat po celé škole a všichni si ze mě budou utahovat. Ale potřeba vypovídat se a pořádně vybrečet je silnější, než moje pověst, kterou si buduju už od 7. Třídy. Navíc, brečet už mě viděl.

„Musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš.“ Je to sakra špatný nápad. Vůbec mě nezná a já mu chci říct tohle…

„Nebo radši ne… Víš co? Je to špatný nápad. Vůbec mě neznáš. Nemůžu tě zatěžovat problémama, které mám. Radši už půjdu.“ Típla jsem cigaretu a zvedla jsem se k odchodu. On mě ale chytil za zápěstí. Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich… Kurva proč neumím z očí člověka vyčíst, jak se cítí nebo co má za problém?

„Nikomu to nepovím.“ Řekne tiše a postaví se vedle mě. Chvíli na něj zmateně koukám a on na mě.

Pozoruju, jak přivírá oči, pomalu špulí pusu a blíží se ke mně. Co to kurva? Žduchnu do něj a on se zapotácí pár kroků dozadu. Patrně tuhle reakci nečekal. A důvod? Nezná mě.

„ Děláš si prdel?“ Vykulím na něj oči a rozhodím rukama. Jeho pohled se změnil na ublížený a celý zrudnul.
„Co to kurva mělo být?“ Vykřiknu znovu a vidím, jak jeho tváře nabírají stále červenější odstín, i když to vypadá, že víc to nejde. Oči se mu zalesknou a já si jsem na 100% jistá, že jsou to slzy. Prudce se otočí a sprintem se rozběhne pryč. Rozhodnu se jít taky domů. Pomalu se stmívá a než dojdu domů, tma pohltí všechno kolem.

Dnešní den je zkurvenej až to bolí.

*Omlouvám se, že je tenhle díl tak krátky, ale příští bude určitě delší :) Katie*