Příběhy psané časem

Pomocná ruka

Chlapec se prosmýkl spletitými uličkami města a rychlou chůzí vyrazil k náměstí. Za sebou nechával obláčky prachu, když doběhl ke sluncem zalité zahradě před katedrálu. Čněla nad jeho obyčejným městem jako diamant. Neobroušená, vysoká, zářivá. Chlapec nezaváhal a vešel dovnitř, přestože tam měli povolení vstoupit jenom muži.

Cale jím ještě nebyl. Tedy... Ne oficiálně. Za tři měsíce mu mělo být teprve patnáct, ale patřil do řádu učenců, proto i on mohl tuto velkolepou stavbu navštívit. Před oltářem pocítil hlubokou úctu smíchanou s úžasem.

Mimo sluneční záři, která vycházela z velkých oken, dodávaly světlo do katedrály i zapálené svíčky. Nebyla tma, přesto zářily v temných koutech jako louče strážců, co hlídají zemi před temnými silami. Před oltářem Cale padnul na kolena a začal se modlit. Ale když v tom... Cale ztuhl.

Dívčí hlas v katedrále Nejvyššího! Chlapec vstal a vydal se za tím tichým nářkem.

Objevil ji hned. Krčila se pod sochou Svatého Dormaese, jakoby myslela, že jí jeho šít může ochránit.

„Proč jsi zde?" zeptal se Cale a snažil se znít co nejpřísněji. Skrz stíny v její tváři nebylo vidět, jak moc stará je. Cale by jí odhadem určil nanejvýš sedmnáct. Dívka zvedla popelavě bledou tvář: „Modlím se. Svatí dokážou pomoci... Tak to říkali, tak to říkali..."

Začala se kolébat ze strany na stranu.

„Nemáš tu co pohledávat," zašeptal Cale.

Dívka ho nevnímala. Tiskla si své nuzné oblečení k tělu. Popotahovala: „Kde jinde bych měla být? Než u svatých, když nejsem doma vítána?"

Calovi v hlavě vířily myšlenky. Ne ty snílkovské, jako obvykle, ale... jeho mysl zaplnily vzpomínky z minulosti. Zlé obrazy zuboženého chlapce na ulici, stejně vystrašeného jako tato dívka... Ne, už není tím chlapcem, opakoval si. Už ne...

Snažil se potlačit výčitky svědomí. Věděl, že to co udělá, bude nepřípustné, proti všem zákonům, ale nemohl si pomoci. Vždyť cílem řádu bylo i chránit a pomáhat...

„Nemáš domov?" šel na to opatrně Cale. Dívka na něj upřela své velké korálové oči.

„Už ne."

Cale nešťastné duši pomohl rozklepaně vstát. Nejraději by dívku vyzpovídal, jenže při pohledu na to, v jakém stavu je, by mu nic moc neřekla. Dívka se kupodivu jeho nabízené ruce nebránila. Nebránila se, ani když vycházeli z katedrály. Pak jí Cale přednesl svůj návrh. „Nikdo mi nemůže pomoci. To už mě raději nech na ulici, než abys mě dovedl do řádu Varnau." Dívka vypadala vystrašeně.

„Prosím," Cale se jí snažil přesvědčit. „Jeden den. Pokud si to rozmyslíš, nebudu ti bránit v odchodu."

Cale s knedlíkem v krku a s dívkou kulhající po své levici, stanuli po půl hodině napjaté chůze před domem. Dívka nakonec svolila. Cale jí pomohl s rozhodnutím s myšlenkou horké polévky a teplých přikrývek.

Prošli spolu několika dlouhými chodbami, kolem oken hledíc do zahrady a místnosti, než stanuli před mohutnými dveřmi. Cale je se skřípotem otevřel. Svižným krokem se vydal s dívkou skrz uličky až k Mistrovi, který vepředu něco zapisoval.

Při prvních krůčcích celé skriptorium ztichlo.

Husí brka přestala psát.

Dívka se vystrašeně rozhlížela po místnosti, zatímco Cale s co nejrovnějšími zády a zvednutou hlavou kráčel vpřed. Ostatní chlapci od svých stolů zvedali hlavy, Cale si na ně zakázal pohlédnout. Přesto jejich obličeje viděl. Byly plné nevítanosti, odporu a povýšení, když ulpěli očima na dívce. Mistr vstal od stolu. Cale na sucho polkl, dívka popotáhla a oba dva se uklonili.

Někteří z vás možní neví, jak miluju fantasy literaturu. Na WP publikuji především historické romány, ale sama si v šuplíku něco píšu :) Toto je pouze malá ukázka. Snad se vám líbila.