Vzplanutí: Na útěku

Prolog

Celý les byl v plamenech. Oheň dosahoval až ke špičkám smrků. Žár pomalu spaloval všechno dřevo, jehož se dotkl. Postupně se šířil dál a přeskakoval ze stromu na strom.

Lidé volali o pomoc. V dáli se ozývaly výstřely. Štěkot psů nabýval na síle. Atmosféra houstla a vzduch začínal být nedýchatelný. Kouř pokryl celé území. Domy ze dřeva a slámy bývaly úkryty pro spoustu obyvatel, kteří se zde schovali před zlem, ale vše nyní mizelo přímo před jejich očima.

Oheň bral každý kousek jejich pevnosti po velkých soustech a mířil na ostatní domy. Obyvatelé tohoto území přišli o všechno, co vlastnili. Přicházeli o rodiny, které buď uhořely, nebo byly zastřeleny kulkami skupin střelců, kteří vypouštěli na nebožáky i své psy.

Nevlastnili zbraně, proto se nemohli nijak bránit. Některým se povedlo utéct, ale za jakou cenu? Nechali vše za sebou a utíkali, co jim síly stačily.

Panika se šířila jako virus. Příroda se poddávala plamenům. Vzdávala se svého života a tiše volala o pomoc.

Společenství ničilo přírodu už kdysi dávno, aby měli vše pro jejich prospěch a vývin. Nepotřebovali toho tolik, ale chtěli vše mít jako na dlani. Chtíč mohl lid poslat napospas smrti. Také tento požár založili lidé. Ti špatní, protože nedostali to, co chtěli.

Vypálit osadníky z jejich útočišť pro ně bylo normální. Zabít posledních pár lidí, kterým se podařilo přežít všechny katastrofy za posledních dvacet let, bylo také běžné. Šli jen po tom, co chtěli, a oni jim stáli v cestě. Nezastavitelné jednotky, které si vše jenom braly. A proč? Protože mohly.

Opodál stála dívka s medvídkem v ruce a plakala. Snažila se ze všech sil volat maminku, ale marně. Hluk byl silnější než její křehký hlásek. Oheň se k ní blížil. Nehýbala se. Stála na místě, jak jí maminka poručila před několika minutami, než ji ztratila z dohledu. Byla dočista sama. Bála se. Nevěděla, co by si měla počít. Bylo jí souzeno uhořet ve spárech ohně.

Plameny se natahovaly po dívce, ale nestihly to včas. Nějaká osoba popadla holčičku a vláčela ji co nejdál z toho místa. Ona se snažila vymanit z jejího sevření. Bojovala, co jí síly stačily, ale byla moc slabá, aby osobu přeprala.

Po pár minutách se zastavili. Postava se k ní konečně otočila. Byl to kluk. Mohlo mu být nanejvýš sedmnáct let. Ukázal holčičce, kudy se má vydat. Poslechla ho, protože spatřila svou vyděšenou maminku, která plakala. Dívka se zaradovala a rozeběhla se k ní.

Chlapec sledoval celou tu spoušť. Dával si to za vinu. To on je sem přivedl a zabil nevinné obyvatele lesní vesnice. Byl vinen na plné čáře. Musel vše odčinit a zachránit všechny, kdo zbyli.

Pomáhal lidem se dostat co nejdál od ohně. Občas musel nadzvednout nějaké trámy, které spadly někomu na nohu či jinou část těla. Poté je vyprostil ven a ze všech sil, jež mu zbyly, je táhl pryč. Tohle udělal ještě párkrát, než bylo znát, že mu docházejí síly.

Zaslechl blížící se střely. Tušil, že mu nezbývá moc času. Musel rychle jednat. Vymyslet plán, jímž by zachránil vše zbylé.

Rozeběhl se k nim a zakřičel na ně z plných plic: „Hej! Já jsem tady, vojáci!"

Všimli si ho. Ukázali na něj. Nasměrovali psy na cíl. Ti se rozeběhli, ale zastavili se kousek od chlapce. Vyměňoval si s nimi pohledy. Psi se otočili a rozeběhli se s kňučením pryč.

Na pohledech ozbrojenců bylo znát překvapení. Nečekali, že jejich tvorové utečou – místo toho, aby vraždili. Byli přece vycvičeni k zabíjení. Strach pro ně neměl nic znamenat. Chlapec mohl být hrozba. Tento by jim mohl vše překazit. Tomu museli zabránit.

Rozeběhli se přímo za ním. Mladík odvedl jejich pozornost pryč od vesničky. Uháněl lesem jako ďas.

Slyšel za sebou hlasy, výkřiky a výstřely. Lidé kolem něj běhali s panikou v obličeji. Všichni se snažili utéct do bezpečí, někteří však umírali za doprovodu střelby. Do chlapce sem tam někdo narazil. Dokonce jednou klopýtl o mrtvé tělo a spadl na zem. Neměl moc času. Zmátořil se a vyskočil na nohy. Pokračoval v běhu.

Povedlo se mu dostat se co nejdál od ohně.

Malá světýlka z baterek na zbraních prosvěcovala hluboký les. Světlo nejčastěji naráželo do mladíka. Každou chvíli čekal výstřel, který ho dorazí, a on naposledy vydechne. Shodil by ze sebe veškeré starosti i vinu, již nesl na bedrech. Pocítil by svoji vysněnou svobodu.

Vyhnul se ženě, která před ním schytala výstřel. Ohlédl se. Spatřil muže se zbraněmi, kteří stříleli na vše živé, co jim přišlo do cesty.

„Chyťte toho kluka! Chci ho živého!" zakřičel muž. Chlapec zrychlil. Nehodlal zemřít. Dnes ne. Začal kličkovat, aby znepříjemnil mužům střelbu, ale moc dlouho mu to nevydrželo.

Jeden z mužů vystřelil železnou kuličku, která se přichytila Eliotovi na záda. Téměř okamžitě poté vydala elektrický výboj. Mladík se sesunul k zemi. Třásl sebou, dokud nepřestala kulička fungovat. Díval se do neznáma. Ztrácel vědomí kvůli elektřině, která ho zasáhla. Paralyzovala ho. Byla to účinná zbraň.

Muž, jehož předtím spatřil, přistoupil k Eliotovi. Poklekl k němu se slovy: „EMP granát, chlapče. Účinná zbraň. Nakonec jsem tě stejně dostal, bastarde."

Oplzle se usmál. Eliotovi se zamlžilo před očima.

Chtěl křičet, když ucítil silnou bolest v chodidle. Zamžoural očima na svou nohu. Spatřil hlubokou ránu propíchnutou nožem.

Všechen řev chtěl dostat ven, ale necítil nic – ani své myšlenky. Ještě chvíli hleděl na krev, jež stékala po jeho noze. Bolest se proměnila ve štiplavý pocit. Muž na nůž přitlačil rukou.

Opravdu chtěl křičet a bít se ze všech sil, co mu zbývaly. Oni mu ubližovali a on s tím nic nemohl dělat. Smířil se s koncem.

Kdyby dostal druhou šanci, změnil by všechno.

Udělalo se mu zle. Pocítil žluč. Chtěla ven. Chlapec se snažil bojovat s bolestí a se zvracením. Bylo by pro mě lepší, kdybych zemřel, pomyslel si.

Chtěli ho mrtvého, ale proč ho nezabili hned? Snažil se zadržet žluč, která se prodírala ven, ale nestihla to, protože mladík upadl do temnot.