zavíráš oči když vracíš se domů
čekáš na poslední zastávku
sleduješ mlhu a koruny stromů
a bolí to ještě víc než tisíc pohlavků
když vystoupíš, tak zjistíš, že nevíš
kudy se domů vlastně jde
tak bežíš k těm dveřím který jsou nejblíž
a doufáš že ta bolest odejde
ve snech si leháš pod ten obří strom
a procházíš po chodbě
co voní jak šeřík
je konec,už si to uvědom
pořád mám klíče od domovních dveří
zas slyším hlasy, co znám tak dobře
slyším se vzlykat: ,,nechoď pryč''
vidím jak se mi ze slz stává moře
nevím kam jsem dala od těch dveří klíč
may
