Cejch na celý život

Třeba to nebude tak zlé

Charlotte
Když nastala má osudná hodina,vyšly jsme s matkou z domu a zamířily jsme na nádraží. Došly jsme tam asi o půl hodiny dříve než vlak měl jet. Bydlely jsme na vesničce kus cesty od Berlína,kam jsem se teď nedobrovolně chystala. S mamkou jsem se celou půl hodinu objímala a nadobro jsem se s ní rozloučila,kdybych už neměla možnost se s ní vidět. Neobešly jsme se bez slz. Pak jsem nasedla do vlaku a sedla jsem si k oknu. Celou dobu jsem se na mamku se slzami v očích dívala,pak se vlak rozjel,ještě jsem jí rychle zamávala. Když mi nádraží zmizelo z dohledu, uvelebila jsem se na sedadle a snažila jsem se uklidnit se. Každou chvíli jsem si stírala slzy,ale pokaždé je nahradily další. Měla jsem strach z toho,jak se ke mě bude chovat a jestli mě vůbec přijme. Hrozně moc jsem se bála odmítnutí. Bála jsem se ho celkově a to jsem ho ještě ani neznala. Když po dvou hodinách vlak zastavil na nádraží v Berlíně,dost neochotně a se strachem v očích jsem z vlaku vystoupila. Rozhlížela jsem se kolem sebe a můj zrak zavadil o černé auto a před ním Němec,který mi pokynul, abych šla k němu. Měla jsem opravdu velký strach a nechtělo se mi k němu jít,stála jsem tam jako tvrdé y. Pak se mi ale povedlo nohy rozpohybovat a došla jsem k němu,otevřel mi dveře od auta a mě se naskytl pohled na něj...na mého otce. Mlčky jsem nasedla so auta naproti němu a podívala jsem se na něj,nasucho jsem polkla. Zavřely se dveře a v okamžiku se auto rozjelo. V mých očích byl strach naprosto znatelný. Sledovala jsem jeho a on sledoval mě. ,,Jak je na tom tvá matka?" zaznělo po chvilce z jeho celou dobu nehybných rtů. Chvilku jsem se zdráhala s odpovědí. ,,Je na tom opravdu špatně. Doktoři jí nedávají už moc času. Proto mě poslala za...tebou..." zašeptala jsem tiše a zadívala jsem se před sebe. Dále pokračovala nálada jež mě provázela po zbytek cesty. On už moc neříkal,chápu,že to pro něj byl šok. Nevím jak by bylo mě,kdybych zjistila,že mám dceru,které je už 14 let. ,,Hele skočím si akorát něco zařídit do říšského kancléřství a pak pojedeme do mé rezidence Berghof" řekl docela mile a s mírným úsměvem. Zastavili jsme tedy před ohromnou budovou a otec vystoupil a věděl dovnitř. Já měla počkat v autě a i když jsem se nudila,tak mě stejně fascinoval denní Berlín. Bylo tu tak živo. U nás na vesnici takhle živo nikdy nebylo. Otec se vrazil asi po 15ti minutách. ,,Tak a teď můžeme jet domů" řekl šťastně. Nevím jestli i já mohu říct domov,neboť muže se kterým tam jedu,znám sotva půl hodiny. Tahle otázka mi zněla v hlavě ještě dlouho. ,,A jak dlouho tam pojedeme?" zeptala jsem se skoro neslyšně,neboť jsem se ještě stále styděla. ,,Pojedeme zhruba 8 hodin,takže máme čas se při cestě alespoň trochu poznat" řekl s úsměvem na rtech. Musím uznat,že je mi sympatický,neboť jsem si myslela,že to bude kariérista, ale vypadá jako hodný muž.

*****************

,,Už tam skoro budeme" řekl řidič vozidla ve kterém jsme jeli. Hned jak jsem to slyšela,tak jsem se rychle probrala a první,co jsem viděla,byl táta koukající z okna. Hned jak jsme dorazili,nás u vchodu pozdravila mladá paní. ,,Ahoj,já jsem Eva Braunová. A ty jsi?" řekla opravdu mile a podala mi ruku. S její rukou jsem si potřásla. ,,Ahoj,já jsem Charlotte Amsellová" odpověděla jsem tiše. Chvíli jsme tam s Evou stály a nevěděly, co říct,ale najednou ticho prolomil otec ,,Charlotte,pojď. Ukážu ti tvůj pokoj" řekl a vzal mi můj kufr. Tahle rezidence byla opravdu nádherná a ještě k tomu na krásném místě,protože v Obelsalzbergu je opravdu krásně. Když jsme došli do mého pokoje,málem jsem omdlela. Byl opravdu velký s velkou postelí a byl vymalovaný bílou barvou. ,,Doufám,že se ti líbí" řekl otec s pýchou v hlase. ,,Je nádherný" vydechla jsem potichu. ,,To je dobře. Běž se osprchovat,koupelna je hned naproti tvému pokoji a pak si můžeš jít lehnout" řekl a odešel. Já se umyla a lehla jsem si do postele,nečekala jsem,že usnu tak rychle. A mé setkání s otcem? Já to vidím slibně,ale teprve čas vše ukáže.