Ticho před bouří

5 0 0
                                    

Charlotte

Ráno jsem se vzbudila brzo,jako opravdu brzo.
Bylo kolem páté ráno a já už nemohla spát. Rozhodla jsem se jít do se napít kuchyně,ale něco jsem zaslechla. Do kuchyně se jde kolem ložniče a zaslechla jsem něco co mě doopravdy vystrašilo. Zaslechla jsem jak se otec bavil s Evou o operaci Fall Weiß. Neboli invaze do Polska,to bude další krok.
Krok, který podle mě nedopadne dobře.

Druhý den mi otec řekl ať pozvu Reinharda na večeři.

Při večeři

,,Takže Reinharde,co si myslíš o operaci Fall Weiß?" zeptal se otec.
,,Myslím si, že je to geniální krok a určitě vyjde" řekl s hrdostí v hlase Reinhard.

Dívala jsem se na Reinharda,viděla jsem člena SS co se nebojí zemřít,ale bez uniformy takový nebyl. Dál už to utíkalo normálně,Reinhard odešel po večeři a já si šla lehnout.

1.září 1939

Je to tady. Vědela jsem že to nedopadne dobře.
Otec vážně rozputal 2.světovou válku, nechápu co na válce vidí.
Dobře,Německo bylo sice poníženo,ale to není důvod ke krveprolití. Ležela jsem na posteli a zírala jsem do stropu. Přemýšlela jsem nad otcem a nad Reinhardem,také jsem přemýšlela nad Lídou,protože se mi po ní dost stýskalo. Otec zase nebyl doma a po chvilce za mnou do pokoje přišla Eva ,,Přišel za tebou Reinhard" řekla. ,,Ať jde sem prosím" zamumlala jsem a zůstala jsem ležet na posteli. V okamžiku do pokoje vešel Reinhard a sedl si vedle mě. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. ,,Jo" řekla jsem jen a podívala jsem se na něj. Zvedla jsem se do sedu a pevně jsem ho objala,on mi objetí oplatil. Zavřela jsem oči a tiše jsem si povzdechla.
,,Co se děje ?"zeptal se Reinhard starostlivě.
,,Nic,jen to Rakousko a pak Česko a teď Polsko. Je sice pravda, že otce miluji, ale tolik lidí umírá zbytečně" řekla jsem skleslým tónem,že to nebylo pomalu slyšet,ale on to slyšel a moc dobře.
,,Válka nikdy nebyla dobrá věc, ale my nebudem žít s potupou do konce života. Potřebujeme respekt"řekl hrdě.
,,Nepleť si strach s respektem" procedila jsem skrz zuby a téměř hrdelně jsem zavrčela.
Byla jsem naštvaná a smutná,ale přesto jsem měla hlavu plnou otázek.
,,Nechám tě tu" řekl a s těmito slovy odešel.

****************

Nemohla jsem spát. Válka,kterou zavinil otec dokázala,že jsme nepoučitelní. Rasa která se neumí poučit. Byla jsem na otce naštvaná, ale zároveň ho milovala. Byl pro mě mým milujícím otcem,ikdyž to tak občas nevypadalo.
Škoda,že Lída už tu není, mohla jsem se jí aspoň svěřit a vypovídat.
A proč tu vlastně není? Prý bránila Goebbelsovi v jeho práci.
A s Evou si o tom popovídat nemůžu. Je sice pravda,že jí mam ráda,ale je to velká fanatička. Nevidí v otci milovaného a starostlivého muže ale ,,spasitele".
Tohohle přemýšlení jsem měla dost,protože jsem nemohla usnout tak jsem šla do kuchyně.
Otec mi řekl že v noci se jí nejlíp tak ať to zkusím.
Dala jsem si zbytek večeře. Potom co jsem si to nandala,jsem si sedla do obývacího pokoje před ono velké okno a kochala se výhledem na noční oblohu.
Zase jsem se zamyslel,ale než jsem si stihla uvědomit nad čím jsem přemýšlela tak mě otec vyrušil.
„Taky nespíš ?" zeptal se s tichým smíchem.
„Ne,nemůžu usnout" řekla jsem potichu,bez toho aniž bych se otočila od okna.
„Tak pojď,půjdeme se projít" řekl po menší odmlce.
Rychle jsem si vzala mikinu a šla jsem za ním. Je pravda,že se mi docela chtělo,ale kdybych šla sama musela by se mnou jít ,,hlídka" o kterou jsem teď moc nestála,no...nestála jsem o ni nikdy.
Noční pracházka je příjemná,hlavně když nemůžete spát. Ikdyž byla procházka příjemná tak jsem byla jiná než jindy, normálně jsem dost upovídaná,ale teď jsem mlčela.

„Charlotte,co se děje ?" zeptal se otec po tom co poznal,že nejsem normální.
„Já jen že ta...válka...." začala jsem.
„Není dobrá věc..." dokončil mou větu otec.
„Ale nebudeme žít v ponížení,a navíc dělám to proto abych tě chránil" řekl vážným tónem.
„Před kým,nebo před čím ?" zeptala jsem se naléhavě.
„To jednou pochopíš. Jde mi jen o to,že ty přece v ponížení žít nebudeš. Ty má dcero budeš žít s blahem po celý život" řekl neskutečně přesvědčivě.

************

Ráno se mi vstávat nechtělo,protože jsme šli s otcem spát dost pozdě, vlastně jsme spali necelé dvě hodiny. Na chvilku jsem se vzbudila,když jsem uslyšela šramot v kuchyni,ale pak jsem zase usnula. Po nějaké době mě probudilo jemné pohlazení po tváři ,,Ne tati... Nech mě spát ještě chvíli..." zabrblala jsem rozespale. ,,Tak tati,jo?" uchechtl se Reinhard. Pomalu jsem otevřela oči a pousmála jsem se. ,,Ahoj" zašeptala jsem a vyhrabala jsem se do sedu. ,,Ahoj" zašeptal a dal mi pramínek vlasů za ucho,při tom se mi úsměv mírně rozšířil. ,,Jak se ti spalo?" zeptal se. ,,Dobře,ale líp by se mi spalo,kdybys tu byl se mnou" zašeptala jsem. Pak si mě přitáhl do polibku,pousmála jsem se a polibek jsem mu oplatila. Zavřela jsem oči a stáhla jsem ho sebou na postel. Když jsem se po chvilce odtáhla,tak jsem ho objala a zůstali jsme ležet na mé posteli. ,,Notak vstávej. Půjdeme se projít" zasmál se,já ho ale nepouštěla. ,,Ne...." zamumlala jsem nesouhlasně. Pak bylo chvíli ticho,začínala jsem se nudit ,,Tak fajn..." zabrblala jsem a pustila jsem ho. Vyhrabala jsem se z postele a došla jsem se přehlédnout. Pak jsem zmizela v koupelně,kde jsem se učesala a vyčistila jsem si zuby. Reinhard mezitím ležel celou dobu u mě v posteli. Vrátila jsem se do pokoje a vzala jsem si svetřík,zvedl se a došli jsme na chodbu. Já ještě po cestě tekla Evě,že jdu ven,pak jsme se kvůli a odešli. Šli jsme se projít směrem k lesu.

Cejch na celý život Kde žijí příběhy. Začni objevovat