I lost my smile

Úvod/Prolog

V daleké vesničce odříznuté od těch ostatních žila hrstka lidí, která byla neustále pod útoky upírů. Vesnička se zdála jako snadná kořist, protože na pomoc by jim sousedé přišli až za tři dny chůze bez přestávky. Lidé se nedokázali všem skupinkám upírů bránit. Našlo se pár jedinců, co se stali ochránci vesnice, tzv. lovci a mezi ně patřila právě matka chlapce, co skončil v rukou upírů, ať už chtěla nebo nechtěla, byla to jediná šance, jak ho zachránit. Buď by při porodu zemřela ona, anebo by se chlapec narodil už mrtvý. Vyzkoušela mnoho bylinek, lektvarů a jiných "léčidel". Dokonce se ji snažila pomoci čarodějnice. Avšak výsledek toho všeho byl pouze v letech. Říkalo se, že pokud chlapec přežije porod, oslaví maximálně páté narozeniny. I přes to, že s upíry bojovala pro dobro lidí, pár jim pomohla. Proč by to dělala? Právě kvůli lidské hlouposti. Ze začátku měla strach přijmout nabídku upíra, co se zjevil u její postele, a syna mu odevzdat. Navíc si byla vědoma faktu, že noblesse pohrdají obyčejnými stvořenci. Ale neměla na výběr. Chtěla syna zachránit a věděla, že se o něj postarají. Nepřišlo jí to jako lest, zvláště od tohohle upíra, se kterým konflikt nikdy neměla, právě naopak. Její poslední slova vznesla souhlas. Upír, který měl nyní Hansola na starost, se vydal do svého sídla nedaleko od vesnice, kde Hansola "vychovával." Upír patřil do vznešeného rodu a byl čistokrevný. Rozhodl se Hansola přeměnit až oslaví své páté narozeniny. Do té doby chlapec trávil čas v sídle a o svých pravých rodičích nic nevěděl. Nevěděl vlastně moc ani o jeho nové rodině. Připadal si jiný...navíc byl nemocný, takže většinu času stejně proležel v posteli. I když nikdo z rodiny nechodil za dne ven, jemu světlo nic nedělalo. Ale při oslavě jeho pátých narozenin se provedl rituál. Bylo mu to řečené předtím, než mu dali omamné bylinky, aby nic necítil a v klidu spal. Prý díky tomuhle rituálu se stane dospělým. Věřil jim...vždycky se k němu chovali hezky a byla to pro něj rodina. Když ale ráno otevřel oči, vše se změnilo. Už se nemohl k oknu ani přiblížit, protože ho světlo pálilo. Mělo to ale výhodu, jeho nemoc zmizela. Už neproležel ani jediný den v posteli. Ale netušil, že od téhle chvíle a jeho "dospělosti" nadcházel zcela jiný život.

"Jsem Byungjoo. Tvůj bratr." Byla první slova, co uslyšel od pravděpodobně stejně starého chlapce, když se s otcem přemístil do hlavního sídla, kde žila celá jeho rodina, s níž se do teď neměl možnost setkat.