Barva tvého citu

Kdo jsem já? A kdo je ona?..

Ten den byl matoucí. Cítila jsem to! Já to vím.. Ty... Šrouby. Jsou tam. Jsou všude..
Musím to vidět.. potřebuji to.

První řez. A opravdu, tmavá tekutina, olej tekoucí z plastové trubičky.. V šoku jsem ji chytla a vytrhla. Alespoň část. Kovové pláty trčely ze spod.. Ta tekutina byla všude, společně se zápachem kovu.

Tma.

Co se to děje..?

Ležela jsem v kaluži. Nebyl to olej.. Kus žíly se válel vedle mě. Chtělo se mi zvracet.. Bolest jsem necítila. Nechápala jsem... Nic jsem si nepamatovala..

Našli mě. Pozdě.

Tma.

Kde to jsem?..

Byla tu taková temnota. Vše bylo černé. Nebo spíše.. nebylo. Neexistovalo.

Najednou jakoby se temnota vsákla. Do mě. Byla pryč, ale zároveň se stále držela tak blízko.

Matně jsem viděla kolem sebe. Vše bylo tak.. čisté... Až na ty stíny.

Tma.

Proč tu jsem?..

Ty stíny byly tak.. obrovské.. Jeden z nich vydával divný zvuk a lehce jsem vnímala i nějaké pohyby. Co se mnou bude?

Za mnou se ozval další zvuk. Byl slabší, jemnější a o dost vyšší. Myslím, že to byla žena.. Držela mě.
Měla jsem strach..

Něco se drželo nahoře nad ní. Mělo to chapadla. Přibližovalo se to.. začala jsem křičet.. copak to neviděla?
Proč?.. A co to bylo?!.  Kdo je vůbec ona?

..Kdo jsem já?...