panenka ✔️

~6~

Nedokázala se na ni podívat. Pansy sklonila hlavu, oči pevně zabodnuté do země. Nechtěla tu ženu vidět, slyšet, znát.
,,Paní Parkinsonová, viděla jste svou dceru poté, co se vrátila z Bradavic?"
,,Ne, neměla jsem... možnost..." odpověděla hýkavým hlasem její matka. Pansy nezajímal její pohled na celou situaci. Neměla právo vůbec vypovídat.

Pansy přijela do Londýna společně s ostatními spolužáky pár dnů po bitvě. Nemohli odjet hned, pomáhali madam Pomfreyové se zraněnými. Pansy pomáhala spíš s druhou polovinou, kteří zůstali v Bradavicích - se zemřelými. Obcházela hrad s dvěma staršími muži a kontrolovala, zda těla, která tam leží, jsou skutečně bez života. Nikdy by jí nenapadlo, že na tohle bude mít žaludek. Překvapivě však byla klidná, když se dotýkala jejich chladných a strnulých zápěstí. Pansy napadlo, že si najde práci v márnici. Kdyby to vyslovila nahlas, věřila, že by to znělo divně. Jenže mrtvých lidí nebyl důvod se bát. Když pak cestovala naposledy vlakem, necítila stesk. Nechtěla se už do Bradavic vrátit. Jen se bála budoucnosti. Neměla kam jít. Vlastně ani neměla žádné doložení o ukončení studia. Kde zaměstnají sedmnáctiletou dívku bez domova a bez střední školy? Vystoupila z vlaku a šla si pro zavazadla, když ji napadla otřesná věc. Možná se její matka zeptala jiných rodičů, kdy se jejich děti vrací. Promnula si frustrovaně oči. Super, takže možná za touto cihlovou zdí čeká matka a její milovaný manžel, který už čtvrtým rokem čekal, až jí bude moct znovu ublížit. ,,Jdeš, Pans?" zeptala se Millicent.
,,Já... Já musím... Millie, já tu chvilku zůstanu," řekla nakonec.
,,Nepotřebuješ něco?"
Zadívala se na svou kamarádku. Nechtěla být na obtíž. Teď ne. ,,Budu v pohodě. Ale kdybys potkala mou mámu, řekni, že jsem vlakem nejela."
Millicent ji krátce objala. ,,Jasný."

Pansy kufr položila vedle lavičky, na kterou následně usedla. Nejdřív si řekla, že zůstane schovaná na nástupišti 9 a 3/4 půl hodiny. Chtěla vstát, ale přepadl ji strach, že by tam Thomas někde mohl čekat. Zůstala sedět. Tak se to čekání protáhlo na dvě hodiny. Znovu se osmělila, ale hned jak se zvedla, se jí sevřel žaludek hrůzou, že by uviděla Thomasovu tvář v davu mudlů. Nakonec na lavičce zůstala tři hodiny a dvacet minut.

Vyšla před nádraží, už byla tma, kolem se potulovali bezdomovci. Pansy se rozhodla, že jestli ji někdo osloví, tak ho uhrane. Šla tak rychle, jak to jen s kufrem šlo. O pár ulic dál už pouliční lampy nebyly tak spolehlivé. Pansy si připravila hůlku. Bylo jí jedno, jestli ji někdo z mudlů uvidí, potřebovala být připravená. Natáhla ruku před sebe, aby se jistila. V tu chvíli se však objevilo oslepující světlo. Přiřítil se autobus a prudce zastavil přímo před Pansy, zlatým nápisem oznamoval: Záchranný autobus. Vystoupil muž v červené uniformě. ,,Vítejte na palubě Záchranného autobusu, nouzového prostředku pro čarodějnice a kouzelníky v nesnázích. Stačí natáhnout ruku s hůlkou, nastoupit a odvezeme vás, kamkoli budete chtít. Mé jméno je Stan Silnička a pro dnešní večer budu vaším průvodčím."
Stanley Silnička si ji prohlédl od hlavy k patě a kývl hlavou, aby nastoupila. Pansy si sedla na jedno z prázdných sedadel a vytáhla peněženku. Čekala, až Stan dotáhne její kufr dovnitř autobusu. ,,Ráda bych byla odvezena do centra, zatím nevím, kam přesně..."
,,Osm srpců, esli teda nechceš ňákej čaj, to by stálo dvanáct."
Pansy mu dala deset srpců a odvětila: ,,Drobné si nechte. Čaj nechci."
,,Bouráku, rozjeď to, slečinka už hačá!" houkl na drobného řidiče, který v tu ránu šlápl na plyn a autobus střemhlav vyletěl vstříc londýnským ulicím. ,,Ernie Bourák, náš nejlepší a taky jedinej řidič," poznamenal Stan a Pansy přikývla, jakože děkuje za informaci. Jak rychle jeli, tak rychle i zabrzdili. Pansy se rozhlédla, kde se nachází. Než se však stačila zorientovat, uslyšela Stana, jak říká: ,,Vítej, starej brachu. Kam to bude?"
Do autobusu nastoupil Remus Lupin, předal Stanovi peníze a zadíval se na Pansy. ,,Domů, Stanley. A slečnu beru s sebou."

,,Kdy jste se setkaly?"
,,Až tu noc. Dva týdny po jejím návratu."
,,Byl s ní pan Lupin?"
Pansy zavřela oči. Nechtěla, aby se cokoliv Lupinovi stalo.
,,Ne."
Překvapeně otevřela oči, ale nepohlédla na svou matku.
,,Jste si jistá? Prohlédněte si ho."
,,Jsem si naprosto jistá. Má dcera přišla sama."