panenka ✔️

~5~

,,Proč jste to nenahlásil?"
,,Já jsem nemohl. Pansy... Slečna Parkinsonová nechtěla, abych s tím cokoliv dělal," odpověděl Remus. Pansy dlouho neslyšela někoho říkat své křestní jméno. Rozrušilo ji to.
,,Rozhodoval jste se podle názoru nezletilé?"
,,Rozhodoval jsem se podle toho, co si slečna Parkinsonová přála. Navíc jsem pomohl jiným způsobem."

Kráčela po chodbě se svými zmijozelskými přáteli. Smála se nějakému hloupému vtipu. V rukou nesla učebnice. Remus šel naproti ní. Nenápadně zamumlal zaklínadlo a Pansyiny knihy samy spadly na zem. Oba k nim poklekli, takže ostatní zmijozelští pokládali za zbytečné učebnice taktéž sbírat. ,,Doběhnu vás," slíbila Pansy. Pomalejším tempem pokračovali v chůzi.
,,Rád bych pomohl..." zašeptal Remus, když jí podával knihy. Pansy vzhlédla od země. Její tvář byla strnulá. Remus měl pocit, že hledí na člověka, kterému je nejméně tisíc let. Nedívala se ani naštvaně, ani smutně, koukala na něj jako dívka unavená životem.
,,Pomáháte," ujistila ho Pansy, ale její hlas byl bezbarvý. Sebrala poslední knihu, narovnala se. ,,Díky, profesore," řekla a rozběhla se za svými přáteli, kteří neměli ani tušení... Jedinkrát si však dovolila krátké ohlédnutí. Zahnala smutek, který se jí přelil přes duši jako mořská vlna. Stále nevěřila tomu, že někdo zná její tajemství - a že se zajímá.

Přišla na hodinu dřív než ostatní (ulila se totiž z hodiny věštění). Lupin zrovna vyšel ze svého kabinetu. ,,Slečno Parkinsonová," řekl místo pozdravu. Sešel schody a došel ke katedře.
,,Brý den, profesore," řekla Pansy. Sice znal její bolavá místa, ale nehodlala kvůli němu měnit své chování. Bylo to bezpečnější být povýšená a otravná. Lupin její chování ignoroval, nijak ji nenapomínal od té doby, co znal její příběh.
,,Byl jsem za ředitelem," řekl a usedl za stůl. Pansy sebou prudce trhla.
,,Ne, prosím jen to ne. Že jste neřekl...?"
,,Nezná důvody," skočil jí do řeči Lupin. ,,Požádal jsem ho o to, abyste tu mohla být pořád. I během svátků. Během letních prázdnin. Zkrátka napořád."
Pansy nevěřícně zamrkala. ,,Takže se nemusím vracet na Vánoce... domů?" Slovo domů nerada používala, neznala význam toho slova.
,,Ne. Zůstanete tady," odpověděl Lupin.
,,A pak? Co pak? Potom?"
,,Něco vymyslíme," slíbil.

Pansy zavřela oči. Nechtěla na to všechno vzpomínat. Nepřála si na to myslet. Nechtěla to slyšet. 

Tvoje matka mi právě oznámila, že nepřijedeš na Vánoce. Co si to vůbec dovoluješ, holčičko? Myslíš, že přede mnou utečeš? Taky se mi nějak nezdá ta tvoje škola. Jak je možný, že není uvedená v registru škol? A proč nemá zřízenou telefonní linku? 
Pansy, já tě varuju. Přijeď hned. Protože až jednou přijedeš, jakože jednou budeš muset přijet, tak to bude o to horší!

Hleděla na list a přepadla ji slabost. Nasucho polkla. Pouze v černém pyžamu se vydala napříč školou. Zaklepala na dveře. Lupin otevřel a zahleděl se na ni. Nevypadal dobře, byl bledý. ,,Slečno..." hlesl. Pansy ucouvla o krok. Zdálo se, že Lupin sám trpí.
,,Omlouvám se..." řekla a chtěla odejít.
,,Nechoďte," pravil a znělo to jako prosba. ,,Pojďte dál. Povíte mi, co se stalo."
Pansy nechtěla být sobecká, ale poprvé měla možnost za někým jít. A bylo jedno, že to byl Lupin.

Seděli naproti sobě. Lupin byl shrbený, skoro až zkroucený. Přesto se snažil tvářit přívětivě.
,,Měla bych jet domů," začala Pansy a podala mu dopis. Lupin si ho přečetl, pomalu ho roztrhl vedví a následně ty dva kusy papíru zmuchlal. Pansy na něj šokovaně hleděla.
,,Teď už má nad vámi jen takovou moc, jakou mu sama dáte," řekl. Pansy cítila, že má Lupin pravdu. Přesto za ta léta měla v sobě zakořeněnou poslušnost vůči muži, který ji zneužíval. ,,Nyní máte možnost se od něj odpoutat. Musíte ale spálit veškeré mosty. Nenechat mu příležitost na vás dosáhnout, zmanipulovat vás, ovlivnit vaše uvažování..." Jeho hlas byl čím dál slabší. Pansy vstala a došla do vedlejší místnosti, kde (jak správně tušila) byla koupelna. Přinesla vlhký ručník a položila ho Lupinovi na čelo. Neměl sílu ho chytit, tak ho přidržovala ona.
,,Omlouvám se. Neměla jsem chodit. Ne v tuhle dobu cyklu."
Lupin překvapeně vzhlédl. ,,Vy... to... víte?"
Pro Pansy bylo nepřirozené se upřímně usmát, ale pokusila se o to. ,,Se spíš divím, že to neví všichni. Očividnější by to už bylo jenom kdybyste měl bratra jménem Romulus."
Lupin chvíli mlčel a snažil se nabrat sílu. Studený ručník mírnil tepající bolest v jeho hlavě. Se zavřenýma očima se zeptal: ,,Víte to... a stejně se nebojíte?"
,,Ach profesore," oslovila ho trpce, ,,vlkodlaci jsou tím nejmenším nebezpečím, kterýmu jsem kdy čelila."

,,Bylo to domluvené až do dokončení studia slečny Parkinsonové. Dokonce i Severus Snape to dodržel a neposílal ji domů."
,,A vy?"
,,Dal jsem výpověď."
,,Byl jste se slečnou Parkinsonovou v kontaktu během jejích studijních let?"
,,Ne."
,,Kdy jste se znovu setkali?"
,,Minulý rok, pár dnů po bitvě."
,,A kde?"
,,V autobuse."