PROSÍM, nepiš o mně.

Kapitola 1 - Ten prevít osud

Den, kdy Ian našel Marka rozvaleného na sedačce ve svém vlastním bytě a jeho život se proměnil v nekonečný kolotoč hořících knihoven, vyžraných ledniček a bláznivých plánů, které nikdy nevycházejí, začal tím, že mu pes sežral šálu.

Jen co opustil bezpečné území svého bytu a vydal se napospas válečné zóně zvané chodba, ta bestie se jako torpédo vyřítila z ohybu schodiště a nemilosrdně se na něj vrhla. Jako by tam hlídkovala celé dny a trpělivě vyčkávala právě na tento okamžik.

A Ian jí vlezl přímo do rány.

Ne, že by měl jinou možnost, pokud nechtěl udělat jednu z těch věcí, co hrdinové ve filmech běžně s přehledem přežívali, ale obyčejnému člověku by to přineslo přinejmenším ochrnutí na všechny končetiny. Jako třeba slaňovat z jedenáctého patra na prostěradlech nebo použít igelitovou tašku místo padáku.

A jelikož Ianova realistická povaha odmítla podpořit kteroukoli z těchto alternativ, nezbývalo mu než jít dveřmi. Což automaticky znamenalo riskovat přímou konfrontaci s tím agresivním čoklem z desátého patra, kterému byly tyhle chodby domovem víc než byt jeho povedené majitelky.

Občas měl štěstí a vyhnul se mu.

Občas ne. To pak obvykle skončila jedna z jeho nohavic rozervaná na cáry a pravděpodobně mohl být rád, že jen nohavice a ne rovnou noha.

Tentokrát to ale bylo daleko horší.

Tentokrát si ta potvora vybrala za cíl jeho šálu. Popadla do zubů jeden z jejích cípů, který Ianovi sahal téměř až ke kolenům, - až v tu chvíli si uvědomil, jaká byla chyba vázat ji tímto způsobem - prudce škubla a servala mu ji z krku, div ho tím nezaškrtila.

A pak ji sežrala.

Nevěřícně sledoval, jak mizí v jejích útrobách se stejnou samozřejmostí, jako by se snad jednalo o kus salámu a ne skoro dva a půl metru dlouhý, léty vybledlý a především po všech stránkách nepoživatelný pruh látky.

I přes její zjevnou nestravitelnost z ní však nezbyla ani cedulka.

Ian doufal, že tomu zvířeti bude přinejmenším pořádně zle. Už ho měl za ty tři roky, co tady bydlel, tak akorát plné zuby.

A ta šála byla jeho oblíbená.

Vlastně víc než jen to.

Představovala pro něj nedílnou součást každé zimy. Symbolizovala ji stejně jako sníh křupající pod podrážkami bot, jako rampouchy na střechách, jako náledí na schodech před vchodem, kde si každoročně někdo slušně nabil tlamu (to byla Ianova obzvláště oblíbená součást tohoto kouzelného období. Zvlášť když zrovna loni došlo na tu ježibabu z desátého patra. Hotový vánoční zázrak, a co záleží na tom, že už byla polovina února), jako lyže a brusle a hokej a horká čokoláda a krátké dny a dlouhé noci a ještě víc horké čokolády.

Ta šála byla víc než tohle všechno dohromady.

Až na to, že teď už vlastně nebyla.

A ani dvacet dalších, co by si mohl koupit, mu ji nikdy stoprocentně nenahradí.

To ho zase jen o něco víc utvrdilo v přesvědčení, že není dobré se k čemukoli příliš upínat. Když o to pak člověk přišel, jen ho to zbytečně vyhodilo z konceptu a zkazilo mu to den. V lepším případě. V tom horším život.

Když na to Ian později zpětně pohlížel, došlo mu, že tohle byla ta chvíle, kdy ještě mohl všechno zvrátit. Kdyby se teď otočil na patě a vrátil se domů, pravděpodobně by tomu ještě dokázal zabránit. Zastavil by tu chodící pohromu dřív, než by stihla překročit práh jeho dveří a začala to, co nemělo ještě dlouho skončit.