Osamělá duše

2 Část

-Alya bylo jméno té dívky

Ráno se vzbudila jako obvykle na tenkém stohu slámy až moc blízko k dřevěné podlaze. Spala v podkroví, avšak alespoň tam měla soukromí. Opláchla si své azurově modré oči a starým hřebenem rozčesala havraní vlasy. Z těch pár kusů oblečení které měla si vzala bílou košili a upnuté hnědé kalhoty. A zadívala se do rozbitého zrcadla. Neměla toho hodně, ale něco přece jen měla, něco co ji jen těžko mohou vzít, krásu kterou zdědila po matce, mohly by jí závidět i sebe bohatější dívky. Když to však nemůžou vzít tak to mohou skrýt. A proto z toho moc neměla, na rozkaz paní domu se musela halit šálem a nosit volné tmavé oblečení.  Nebyla v pozici která by jí dovolila odpor, avšak nepatřila mezi služebnictvo a ani nechtěla, její odvážná povaha jí pomáhala vzdorovat. Sešla točité schodiště a ocitla se v honosném domě, jakoby podkroví vůbec neexistovalo, velká síň honosný lustr a zdobené zdi vyzařovali dobrým dojmem a postavením. Majitelé byly sice jen obyčejní lidé, ale vlastnily farmu a též statek, a proto chtěli aby to bylo poznat. Hned viděla paní domu, Isoldu. Než k ní však došla zajistila si od paní pár nadávek a seznam věcí ke koupi. Isolda na dívku přísně hleděla a Alya věděla že chce aby si vzala šál, Isolda nebyla hloupá věděla že by se mohlo stát spoustu věcí a tak ji radši oblékala jako žebračku a asi ani nebyla daleko od pravdy. Alya se tedy i přes nesouhlas zahalila do šálu a vydala se na trh. 

Už z dály byl slyšet hluk lidí, kteří šly trhem. Začínal uličkou lemovanou stánky s ovocem a zeleninou sem tam nějaký potulný prodejce nabízející své  pochybné zboží. Tržiště bylo rozsáhlé a točité, mohly jste tu sehnat vše, zeleninu a ovoce, šperky, šaty, různé druhy jídel a přes temné ochodníky třeba i jedy jemiž lze zabíjet, dýky a nože. Občas na dívku zvláštně koukaly a šeptali si občas zaslechla i jméno kterým ji oslovují -Moon, ale naučila si jich nevšímat a tak pokračovala. Alya šla zatáčkou nakoupit suroviny na vaření. Když měla nakoupené všechny potřebné věci chystala se odejít když v tom jí zrak spočinul na jednom stánku nabízející šátky všech barev a tvarů. Dívce se na tváři objevil vypočítavý úsměv, když musí nosit šátek tak proč nemít nějaký pěkný? Pomyslela si a šla vstříc obchodníkovi. Sledovala šátky a zaujal jí šedý, ale nebyl obyčejný, když jste se důkladně podívali spatřili jste šedou lemovanou stříbrem jako miliony hvězd třpytících se na obloze. Když obchodník spatřil její pohled na zvláštním šátku přešel k ní. Dlouho se dohadovali na ceně až nakonec obchodník slevil a dívka štěstím bez sebe odcházela z trhu s nádherným tajemným šátkem. V rukách žmoulala šátek a nedívala se na cestu, možná proto narazila do nějaké osoby. Zvedla své divoké modré oči k cizinci. Chtěla se otočit a jít dál, ale zaujali jí jeho smaragdové oči. „Máš krásné oči" vypadlo z ní najednou to co měla na mysli. Cizincův široký úšklebek jí ale probral a ona si to uvědomila.

„Čemu se směješ fešáku?" Dodala svým neohroženým hlasem.

„Já se nesměji tobě, já se jen usmívám nad slovy jemiž jsi mě oslovila" Jeho odpověď byla tak zvláštní, ne pro její význam, ale pro způsob jakým hovořil.

„ Dobře tedy krásno-očko" zdůraznila a zaculila se. „Tvoje oči jsou taky zajímavé takové divoké" usmál se a prohlížel si ji. ,,Proč máš ten šátek? zeptal se zvědavě a zkoumal látku jež dívce halila část obličeje.

„Protože to co je skryté není nebezpečné" dramaticky zašeptala a cukaly jí koutky úst když viděla jeho výraz. 

„Ráda bych pokračovala v našem rozhovoru, ale už musím jít" Odvětila nakonec a rozešla se pryč.

„Snad se ještě potkáme modroočko" bylo poslední co slyšela než opustila trh.

Myslela na kopce a skály,

Na tajemného cizince.

Na hrad a tajné bály,

A na princezny a prince.

Na louky, řeky a lesy plné stromů,

Ale hlavně že se jí nechce domů.

Něco to však přerušilo,

Všechny myšlenky přehlušilo,

To co zvuk z dálky znaméná,

Musí zpět ta dívka nejmená..

-Laura -