Help from hell [L.S.]. ~POZASTAVENO~

3. Co se děje?

"Začalo to, když mi bylo čerstvě třináct..."

"Ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. Myslel jsem si, že budu mít normální oslavu, matka s otcem mi popřejí a prostě to bude super den, to se ale vůbec nestalo. Přišel jsem ze školy, těšil jsem se na dárky a dort, ale jediné co jsem spatřil byla moje matka s otcem, kteří byli úplně namol a když jsem se jich zeptal co se děje, řekli mi ať se nestarám a ještě mi každý dali facku, s brekem jsem utekl do svého pokoje, kde jsem se zamkl a svalil se na postel. Vím, že jsem probrečel celé odpoledne až do večera, kdy mě zavolali ti dva, že mám jít dolů, byl jsem strachy bez sebe a úplně jsem se klepal, zeptal jsem se jich co chtěli a na to mi matka vrazila pěstí, vím, že jsem hned spadl na zem a to do mě začal kopat otec, tak po pěti minutách oba přestali a já se jich ptal proč to udělali a jediné co mi řekli bylo, že se do toho nemám starat a není to moje věc. Doteď neznám ten důvod proč to dělají, ale hrozně by mě zajímal. A od té doby, je to pořád stejné, ne-li horší aspoň jednou do týdne jsem zmlácený a ponížený, když se jich zeptám na důvod, řeknou mi ať se nestarám a já, já už prostě nemůžu, nezvládám to, pomalu ale jistě umírám a nikdo mi nepomůže." Dokončím zlomeným hlasem, někde v půlce mého dialogu mi začali téct slzy a teď už naplno vzlykám.

Styles udělá něco, co bych nikdy neřekl, že udělá. Objal mě, začal mě hladit po zádech a houpat jak s malým dítětem.

"Shh Lou, to bude dobrý, uvidíš, se vším ti pomůžu a ti dva za to zaplatí, ano?" Řekne tónem jakoby mluvil na malé dítě, což já vlastně pořád jsem.

"Uhm." Na nic jiného se nemůžu a dál mu máčím jeho košili novými přívaly slz. Poté už nic neříká a jen mě drží u sebe v náručí, je to divné, ale Styles má na mě vážně uklidňující vliv, za chvíli už jsem jakž takž v pořádku, jen tak sedím u něj v náručí a koukám na šťastnou rodinku, co si asi zrovna vyrazila na procházku.

"Děkuju pan Stylesi, ještě nikdo mě nikdy takhle nevyslechl a nebyl tu pro mě." Řeknu vděčným hlasem a věnuji mu stydlivý úsměv.

"Harry, říkej mi Harry a jinak Lou za to nemusíš děkovat, rád jsem si tě vyslechl a slibuji, že udělám všechno, co je v mých silách, abych ti pomohl."

"Tak, tak dobře pan- teda Harry." Na poslední chvíli se opravím a začnou mi červenat tváře, proto sklopím pohled a zkoumám květiny, které rostou vedle mě.

Hodnou chvíli jen tak sedíme v tichu a já přemýšlím o všem co se teď událo, zajímalo by mě jak se má babička, kurňa BABIČKA vždyť já na ní úplně zapomněl.

To si říkáš dobrej vnuk Tomlinsone?! Musí se za tebe stydět.

Rychle vyskočím na nohy a kouknu na překvapeného Harryho.

"Já úplně jsem zapomněl na babičku, mám ji dneska navštívit." Řeknu na vysvětlenou.

"Aha, jasně."

"Mohl bys jít se mnou kdybys chtěl, ale musíme si pohnout." Nabídnu mu, když vidím jeho smutný výraz, který se po mé nabídce změní na sto vatový úsměv.

"Moc rád Lou"

Tak to by bylo a my můžeme vyrazit.

Po celou dobu, co jdeme je ticho a mě to vyhovuje, aspoň se můžu psychicky připravit na to, co uvidím a taky na to, že budu muset být silný, sice jen na povrchu, ale chci, aby si babička myslela, že nejsem taková měkota. Jak se znám, moje tvrďactví zmizí hned co vejdu do jejího pokoje a já zase budu ten vystrašenej kluk, co potřebuje bezpečnou a láskyplnou náruč, která ale na něj nikde nečeká a hned se rozpláču. Až teď mi došlo, že vlastně nechci, aby mě Styles zase viděl brečet.

Tomlinsone, ty seš fakt případ, jsi úplně nemožnej, nezvládneš ani tak lehkou věc!

Dojdeme před nemocnici a já s hlubokým nádechem vstoupím dovnitř. Přijdu kolem recepce, jelikož jsem tady snad více jak doma, tak mě tady znají a už se mě ani neptají.

Jdu pro mě až moc známou cestou a začínám cítit, jak jsem víc a víc nervózní, čehož si Styles nejspíš všimne a snaží se mě uklidnit.

"Klid Louisi, všechno bude v pohodě, jsem tady s tebou."

Ty slova mi docela pomohly a tak už se jistěji vydám k babiččinu pokoji.

Dojdeme k němu a já se otočím na Harryho, který na mě povzbudivě kývne, stlačím tedy kliku dveří a vstoupím s Harrym v závěsu. To co spatřím, mě raní, ale snažím se na sobě nedat nic znát.

"Ahoj babičko, jakpak se dneska máš?" Zeptám se jí hlasem ve kterém jde slyšet ta bolest, kterou se tak moc snažím skrýt.

"Jako vždy Lou, jako vždy. Kdo je tenhle pěkný mladík co s tebou přišel zlatíčko?"

"Huh no, to je Harry můj kamarád, babičko."

Podívám se na Harryho a ten je více než překvapený z mé odpovědi, naznačím mu ať babičce nic neříká a hraje to se mnou. Babička totiž neví vůbec nic o všech těch problémech a taky to tak zůstane, nechci jí přidělávat starosti navíc.

Harry

"Moc mě těší paní Tomlinson."

Řeknu jako slušně vychovaný kluk a ona se na mě usměje.

"Říkej mi Ann zlatíčko."

"Dobře." Jaká to náhoda, že se jmenuje stejně jako moje máma.

"Jak bylo ve škole chlapci?" Zeptá se nás, v podstatě jenom Louise, jelikož já do školy nechodím už dávno.

"Jako vždy babičko, prostě nuda." Řekne Lou a usměje se na ni, jde vidět jaký pěkný vztah spolu mají. Rozhodnu se nechat jim chvilku osamotě.

"Omluvte mě, skočím si na záchod." Nečekám na jejich reakci a už vycházím z pokoje.

Přejdu ke dveřím, které označují záchody, vykonám svojí potřebu a přesunu se k pokoji Louiho babičky. Něco je špatně jsou, otevřené dveře a všude je spousta doktorů a sestřiček, co se překřikují. Na židli vedle pokoje sedí Lou a jeho tělo se otřásá pod náporem vzlyků, rychle k němu přiskočím.

"Lou, co se stalo?"

Tak co na to zatím říkáte? Jak jste se dneska měli?

All the love                                  E