A morte per amore ✓ ││ Changki

31* kapitola

Kihyun

Domácí práce byly super, ale...po čase jsem začal cítit potřebu, že potřebuju pracovat a zaměstnat hlavu. Mezi mnou a Kyunniem bylo všechno nádherné, finanční nouzi jsme neměli, protože díky mé předchozí pozici v mafii, máme stále tolik peněz, že finanční krizi budeme mít zhruba nikdy. Ale přesto jsem potřeboval něco dělat.

Výběr práce nebyl lehký...někdo jako já, kdo nemá žádnou pracovní zkušenost...i přes můj přikrášlený životopis nebylo lehké něco najít. A když už ano, tak to byla podřadná práce, kde jsem přišel, že říct šéfovi, že je idiot se nesmí, i když on opravdu idiot je. Z důvodu mé prořízlé pusy a neschopnosti uznat autoritu mě většinou vyhodili ze všech tří prací.

Pár dní po mém posledním vyhazovu si pro mě ale ideální práce přišla sama. Pamatuju si to, jako by to bylo včera, i když jsou to téměř dva měsíce.

Douklízím chodbu a setřu si pot z čela. Domem, kde jen tiše hraje televize jako zátiší, se ozve zvuk zvonku. Možná pošťák. Dojdu ke dveřím, po jejich otevření se mi rozostří pohled na blonďatého chlapce, který se hned začal usmívat jako sluníčko.

„Dobrý den, já jsem Lee Minhyuk, přistěhoval jsem se tady naproti do domu," ukáže na dům, který je naproti tomu našemu. „přišel jsem se seznámit." Usměje se a natáhne ke mně ruku.

„Im Kihyun." Natáhnu k němu ruku. Prohodíme pár slov, protože je celkem upovídaný, spíš tedy poslouchám a jen na jeho slova přikyvuji.

„Pracuji ve školce v Kaštánka," usměje se. „zrovna hledáme nějakého kolegu, kdybys věděl o někom, kdo hledá práci, tak mi řekni."

„No, vlastně," odkašlu si. „já hledám práci." Usměju se a on hned vytřeští oči, že je to skvělé. Nakonec ho pozvu dál, udělám mu kávu a nechám si vysvětlit, co všechno mám přinést za dokumenty, a že mám přijít hned zítra. Povídá mi o dětech, jak je práce s nimi skvělá a jak moc ho to baví. A já začal mít pocit, že tohle je možná ten správný směr. Jakmile odejde, tak zavolám Ruiovi, ať mi zfalšuje všechny potřebné dokumenty a vysvědčení, trvá to sotva 10 minut a já už všechno, co mi poslal, tisknu. Spokojeně se usměju, třeba to pro mě bude to pravé. Ačkoliv jsem nikdy s žádným dítětem nebyl, ale myslím, že to zvládnu.

„Školka, opravdu?" překvapeně se na mě Kyunnie dívá, když se večer mazlíme na gauči u televize. S úsměvem přikývnu a vysvětlím mu, jak jsem se k takové práci dostal.

„Opravdu mě to zaujalo, třeba to bude to pravé." Uculím se a vtisknu mu pusu.

Následující den projdu s malou nervozitou vstupními dveřmi vesele pomalované budovy. Minhyuk si mě hned všimne, odvede mě k ředitelce, se kterou proberu můj nástup, že si to několik dní zkusím a pokud bude spokojenost na obou stranách, tak mi dají klasickou pracovní smlouvu. Dá mi rady, jak řešit konflikty mezi lidmi, upozorní mě, že některé děti pobyt ve školce špatně nesou, že je jim smutno. Některé děti, že jsou zlobivé, některé plačtivé, všechno odkývám a cítím na sebe jistou nedočkavost, než ty malé rošťáky uvidím.

Minhyuk mě uvede mezi děti, vidět ty rozjasněné tvářičky, jak se na mě dívají jako na boha, bylo opravdu hezké. A já nechal své přirozené já, aby pracovalo a seznamoval jsem se s dětmi a začal je poznávat.

Uběhne sotva půl hodiny a moje oči se upnou k dětské knihovně, kde sám seděl chlapeček. Odstrčený od všech dětí, v klíně měl plyšáka, zatímco si prohlížel obrázkovou knihu. Zamračím se, když vidím, že je úplně odstrčený od ostatních dětí.