Pouto mezi námi

1. Kapitola

Divoký hon je už od pradávna známý jako nepřemožitelná síla přírody - čtyři jezdci, kteří mazali lidskou existenci. Zdálo se až nemožné ubránit nevinné před jezdci, které na zemi přiváděly blesky. Už si vzali příliš a přesto, že na ně všichni byli krátcí, Scottova smečka měla plán.

„Poběž!" vykřikl jsem a zatáhl Thea za paži! „Honem, sem!" Schovali jsme se v kanceláři šerifa. „Dobře, už jsme jen dva," řekl provokativně. „Hele, Scott potřebuje čas, aby jejich plán vyšel. Takže my mu ho dáme." „Chcípneme tady," dodal kousavě. „To i tak nebo tak... A pro možnou záchranu lidstva stojí bojovat." „Možná jak pro koho." „Tobě není nic svaté," dodal jsem zoufale. Nemělo cenu se s ním o tom hádat. Divil jsem se, že nezdrhl při první příležitosti. Teď, když byl meč zlomený, neměli jsme na něj nic. A Kira byla kdo ví kde, aby ho popřípadě vrátila pod zem. A to se mu velice hodilo.

„Musíme odsud vypadnout. Najdou nás," šel k oknu a podíval se přes žaluzky ven. „Zřejmě jsou všichni uvnitř. Když rozbijeme okno, máme šanci utéct." „To fakt myslíš jen na útěk? Vlastně že se divím. Nic jiného neumíš." „Nejsi zrovna motivační řečník. Vůbec ti pomáhat nemusím," odsekl. „Byla to dohoda," dodal jsem a dál se k rozhovoru nechtěl vracet. Podle mě neuměl držet slovo.

Překvapivě bylo ticho. Nic nenamítal. „Asi máš pravdu, utečeme oknem," řekl jsem, když jsem se zklidnil. „Můžeme ukrást policejní auto. Jsou tu nějaké klíče," řekl a ukázal na kovovou krabičku na zdi. „Jo, ale jak víš které?" K mému překvapení strhl ze zdi celou krabičku. „Vezmeme všechny," usmál se a hodil mi ji. Ze stolu pana Stilinského pak vzal těžítko na papíry a prohodil ho oknem, které se hned vysypalo!

„Mmmm, dobře," nenamítal jsem nic a rozběhl se za ním. Přelezli jsme parapet a doběhli k nejbližšímu autu. Najít klíč, který by auto ale rozjel, byl oříšek, protože v té krabičce jich byla fakt hromada. A oni byli blíž a blíž! Už pomalu vycházeli zpoza rohu!

„Proboha, dělej! Startuj!" „Neřvi po mně a hledej!" nedal si to líbit. Zkusil první, nic. Druhé, taktéž. Třetí ani nebyly od auta! Ale čtvrté projely zámkem jak nůž máslem, díky bohu, protože Ghostriders nám už bouchali na okno!

„Jeď!" zařval jsem a ucítil neskutečnou radost, když se auto konečně rozjelo a my se vzdálili. Aspoň na chvíli, byla šance vydechnout a nestresovat se.

„Dobře... Kam jedeme?" zeptal se. „Jeď do nemocnice." „Do nemocnice? Co tam sakra budeme dělat? Hrát si na doktory a pacienty?" „To už jsi přece udělal," cynicky jsem se na něj usmál a připomněl mu jeho minulost. Nedalo mi to. „Stejně nechápu, jak tě mohlo napadnout, že si stvoříš vlastní smečku. Ani jak ě mohlo napadnout, že si přivlastníš tu naši. Takhle to nefunguje." Koukal jsem z okna ven. Byla hluboká noc.

„A jak to teda funguje?" „Musíš mít respekt k druhým a bojovat za ně. Tak jako to já dělám teď, protože oni by to udělali pro mě." „Nikdy jsem tu vaši dobročinnost nepochopil." „To protože nemáš soucit," podívali jsme se zároveň na sebe. Vypadal poměrně ublížený.

„Už jsme tady," řekl chvíli potom a zastavil před nemocnicí. Proběhli jsme kolem sanitky a já hned naskočil do ní. „Co to děláš?" „Odvádím pozornost," odpověděl jsem a spustil sirénu. „Co blbneš?!" vyjel hned a chtěl ji vypnout, ale já ho žduchl od sanitky pryč. „Nech to. Musíme je sem nalákat. Když půjdou po nás, nepůjdou po Scottovi." „Ale taky furt se Scottem! Jak perfektní plán může mít?! Ghostrideři jsou nepřemožitelní!" „Ale on to dokáže! Musíme mu věřit. Na něco přijde, a když ne on, tak Lydie určitě. Vždycky na něco přijde." Zavrtěl hlavou. „Jsme blázni," dodal a vešel dovnitř. Já šel hned za ním.