Pouto mezi námi

4. Kapitola

Čas utíkal najednou rychle. Kira měla přijet za čtyři hodiny. A to bylo jako nic. Uslyšel jsem klapnutí dveří. Moje poslední chvilka s ním skončila. Pustil mou ruku a já mu věnoval zvědavý pohled. „Měl bys jít." „Theo..." „Běž." Vstal jsem a naštvaně prošel kolem svých přátel. Jestli se jim tak dá ještě říkat.

Lehl jsem si na gauč a sledoval strop. „Volala Kira. Za chvíli je tady." „Hmmm," zareagoval jsem na jeho oznámení. „Liame, bude to tak lepší." „Když myslíš." Nevěnoval jsem mu dál pozornost. Víc mě zajímaly bílé dveře Scottova domu. Za chvíli přejde práh a on bude navždy pryč.

Vešli jsme do podzemních chodeb. První šli Scott, Malia a Kira, my za nimi a Lydia úplně nakonec. Na rukou měl pouta, kdyby náhodou chtěl utéct. Ne, že by mu nějak zabránily v útěku, ale jistě by ho to zpomalilo. Prohlédl jsem si ho od hlavy až po paty.

„Co je?" „Pořád nemůžu uvěřit, že se ti to hodláme udělat. Potrestat tě za něco, co hodláme udělat taky." Malia mi věnovala jen zlý pohled. Scott a Kira to neřešili. Věděli, že mě to trápí. A Lydia? Kdo ví, co ta měla v hlavě.

Kira složila meč a postavila se před Thea. Ten s lehkým úsměvem na rtech zvedl ruce před obličej a roztrhl pouta. „Tak pojď." „Udivuje mě, jak moc jsi v klidu," pozastavila se nad tím. „Jsem s tím smířený. Zachránil jsem Liama a mám o sobě lepší mínění. A to mi stačí."

Nemohl jsem se na to dívat. Hned jak se Kira napřáhla, aby meč zarazila do země, jsem vběhl před Thea! Kdyby Scott nestihl zareagovat včas, mohla nás poslat dolů oba dva. Chytl ji za paži a tím zabránil, aby se meč zabořil do země! Uvědomila si, že před ní stojím i já. „Liame..." „Ne, nepošlete ho dolů." Zazářily mi oči. „To nedovolím." Scott pustil její ruku. „Liame, co se děje? Proč ho tolik bráníš?" zeptal se.

„Miluje ho," ozval se dívčí hlas zezadu. Všichni se otočili na Lydii. „U Scotta doma, když ses chtěl rozloučit, nahlédla jsem, jestli je vše v pořádku a viděla to. Drželi jste se za ruku." „Počkej, co?" skočila do toho zmatená Malia. „Začala jsem si to dávat dohromady,"dodala Lydia nakonec.

Pohlédl jsem na Scotta. Nic neříkal a jeho výraz byl neutrální, jako by přemýšlel. Nakonec vzal Kiře meč z rukou a stoupl si před nás. Pozvedl ho a mě zamrazilo. A najednou jsem ucítil jemný dotek na své dlani. Chytl mě za ruku. A já byl najednou klidný jako voda. Až ve chvíli, kdy Scott pohnul rukama, jsem Theovi skočil do náručí, abych ho chránil!

Nic se ale nestalo. Tichem se jen ozvaly hlasité rány dopadajícího kovu na zem. Otočil jsem se za zvukem. Scott zlomil meč. „Myslím, že Theo si zaslouží druhou šanci. Ale jen pokud na něj dohlédneš," dodal s úsměvem a já ho musel radostí obejmout! „Děkuju... děkuju," zašeptal jsem mu do ucha. „Hlavně mě nezklamte."

Lydia se též usmála. „Překvapivě, mám z vás radost." „Kdybys to neprozradila, nebyl by tady. Díky," lehce jsme se objali. Kira se taky přidala. Pohlédl jsem na Malii. Když si to uvědomila, zvedla varovně ruce před sebe. „No, no, no... My se objímat nemusíme. To je dobrý. Právě jsme se usmáli imaginárně."

Musel jsem se nad tím zasmát. „Měl bys jít za ním," pozasmála se Lydia. „Nebo uteče," dodal Scott. Hodil jsem Theovi ruku kolem ramen. „Neboj, neuteče."