Nedokonaná práce

Hlasy

Vyskočil jsem oknem ven a seskočil do zahrady. Mé oči zeleně zářily a já slyšel hlasy kolem sebe.
To je Duše Nemetonu... Duše, co má spát.. Vůdce lesa.. Duše, co nespí.. Krev mýtického nemetonu - kruhu stromů. Král mezi nimi. Nemeta samotná. Hrozba pro ty, kdo se mu pokusí vzdorovat..
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Odkud to vycházelo? O bosá chodidla se mi otřela stébla trávy. A hlasy se ozvaly znovu. Takže to byla tráva? Dokázal jsem slyšet hlasy přírody?
Opatrně jsem přešel k nejbližšímu stromu a dotkl se jeho kmene.
Král je zpět mezi živými. Připravujte se k boji. Musíme zničit sekeru..
Odtáhl jsem svou ruku zpět a zamračil se. Sekeru? Jakou sekeru?
Před svýma očima jsem uviděl sekeru ze zvláštního kovu, svištící vzduchem směrem dolů. Zaťala se do dřeva. Mým tělem projela strašná bolest. A tam, přede mnou, stál rudooký vlkodlak a vrčel na mě, rozhodnutý ochránit ty, kteří odstříhávali život mohutného stromu od jeho zdroje.
Dotkl jsem se svého spánku a padl na kolena. Co to bylo? Proč smečka kácela strom? Proč mě to bolelo? Proč na mě Scott vrčel? Na mě! Svého nejlepšího přítele! Co se mnou měla společného Duše Nemetonu?
Kousl jsem se do rtu a vyrazil k lesu. Strážci. Museli mít odpovědi. Byl jsem zmatený. Ty hlasy neustávaly. Slyšel jsem je. Znovu a znovu. Stále mumlaly něco o Duši Nemetonu a o sekeře, kterou bylo potřeba zničit.
Vběhl jsem do lesa a běžel dál a dál. Víc do středu. Čím dál jsem byl, tím větší tma byla. Najednou jsem ucítil, jako bych překročil nějakou neviditelnou hranici. Všechno kolem mě zesvětlalo. Zpomalil jsem a rozhlédl se. Krajina byla jiná. Tohle místo.. Vypadalo, jako by se v něm zastavil čas. Tak nádherné. Lidskou rukou nedotčené.
„Wow.." Vydechl jsem.
Někde z křoví se ozvalo zapraskání větviček. Trhl jsem sebou a okamžitě se podíval směrem, odkud zvuk přicházel. Něco ve mně křičelo, že jsem v nebezpečí a já cítil, jak uvnitř mě roste zvláštní energie, připravená k okamžitému vypuštění. Nevěděl jsem, co se stalo s mýma očima, ale najednou jsem viděl každý detail. Každou prasklinku v kmenech stromů, každou šupinku kůry, každou kapičku rosy na špičkách zakulacených jehliček mechových polštářků. Byla to nádhera.
V tom okamžiku jsem však ucítil, jak se středu mých zad dotklo něco špičatého.
„Oh, Bože, dej, ať je to oštěp.." Řekl jsem, ale jako bych to ani nebyl já, kdo to vyslovil. Musela to být ta druhá část, se kterou jsem se spojil.
„Kdo jsi a jak jsi nás našel?" Ozval se zpoza mě ženský hlas.
Chtěl jsem se k ní otočit čelem.
„Ne." Vyhrkla a přitlačila trošku na násadu oštěpu, tudíž jsem cítil, jak mě jemně píchl.
„Nevím, jak jsem vás našel. Něco mě sem prostě táhlo." Řekl jsem. „A nevím ani, kdo jsem. Ale, slyšel jsem hlasy.."
„Jaké hlasy?" Zeptala prudce.
„Říkaly.." Na momentík jsem se odmlčel a přemýšlel, jestli to mám vůbec říct. Řekl jsem si však, že nemám co ztratit.
„Říkaly, že Duše Nemetonu je zpátky.. A že jsem to já.."