Nedokonaná práce

Setkání s čarodějkou

„No tak, Claudio!" Vykřikl jsem. „Pojď si pro mě! Já jsem ten, koho chceš!"
Byla to jasná provokace. Potřeboval jsem zjistit, jak se jí podařilo vrátit zpět do světa živých a jak je momentálně silná. Jak velkou hrozbou pro mě měla tentokrát být.
Najednou jsem ji uviděl. Klidným krokem kráčela přímo ke mně. Musela si být velmi jistá silou své magie.
„Duše Nemetonu." Řekla. „Stilesi. Mé dítě."
„Nejsem tvé dítě." Zavrčel jsem.
„Byla jsem to já, kdo ti dal život." Řekla s teď už chladným pohledem.
„Ne. Ty jsi mi jen dala lidské tělo." Odpověděl jsem ledově.
„Takže přímo k věci, hm?" Řekla tiše. „Proč Beacon Hills?"
„Porušili dohodu." Řekl jsem.
„V okolí je několik měst a vesnic. Proč zrovna Beacon Hills?" Ptala se.
„A ty jsi žila někde jinde, než tady?" Pozvedl jsem obočí.
Pootevřela pusu. Zase ji zavřela a promnula si spánek.
„Chápu." Řekla. „Takže.. Vymažete Beacon Hills z mapy a zbytek necháte být, rozumím tomu dobře?"
„Tak nějak." Řekl jsem.
Pustil jsem do země maličký pramínek své magie, který se snažil najít nějakou skulinku v její magii. Musela tam nějaká být. A pokud by se mi ji podařilo najít... Mohl jsem na čarodějku zaútočit.
„Zvolili si svůj osud sami." Řekl jsem. „Copak jsi je nevarovala?"
„Varovala." Přiznala.
„Proč jsi tehdy, před devatenácti lety uzamkla mou moc a s ní mé vzpomínky, když jsi mi dala tělo?" Zeptal jsem se.
„Protože jsem věděla, že se budeš chtít pomstít, pokud to budeš skutečně ty. A to bylo něco, co jsem nechtěla. Navíc jsem předpokládala, že tvé původní tělo bylo zničeno. Scott mi všechno řekl. O probuzení tvých sil. O tom těle. O Duších.. O boji." Řekla.
Scott jí všechno řekl, huh?
„Vím, že tě naštvali, ale... Vážně to muselo zajít takhle daleko?" Ptala se.
„Ještě jsme nic moc neudělali." Řekl jsem.
„A co ti vlci?" Ptala se.
„Stáhli jsme se." Řekl jsem.
„Není to jen tak. Něco plánuješ, že?" Řekla.
„Chci si promluvit." Řekl jsem.
„Mluvíme." Zamračila se.
„Ne tady, kde nás můžou snadno slyšet. Někde, kde bychom byli opravdu v soukromí. A nejlíp s někým, kdo je schopný aspoň trochu potlačit mou moc." Řekl jsem.
Zarazila se. „Proč bys něco takového dělal?"
„Řekněme, že si chci poslechnout argumenty druhé strany, než jejich území srovnám se zemí a prohlásím ho za své." Usmál jsem se. „Pokud mi nedůvěřuješ, můžeš kolem mě vztyčit bariéru hned, jak vejdeme dovnitř."
„To taky udělám." Zasyčela, udělala v této bariéře malý otvor a nechala mě projít.
„Navíc.. Chci na chvilku přinést olivovou ratolest a požádat tě o pomoc." Řekl jsem.
„Proč?" Zeptala se podezřívavě.
„Pamatuješ si tu černou věc, se kterou jsi kdysi bojovala a my ti pomáhali? Myslím, že jsi to označila Stín." Řekl jsem.
„Ano." Řekla opatrně.
„Je to zpátky." Řekl jsem tiše. „A zabíjí to Duše lesa..."