Jak vidím svět

Strach

Pořádně si nejsem jistá, jestli to lze vůbec nazat úvahou. Je v tom sice dost osobních názorů, ale taky dost věcí, co se do úvahy moc nehodí. Některé věci jsou čistě moje názory a vize, jak to vypadá, nebo jak by to vypadat mělo, takže jestli máte nějáké jiné myšlenky, nebo důkazy, moc ráda se poučím. Takže jdeme na to. Nevím jestli je to věc, která by se dala úplně dobře definovat, ale myslím, že by se dal strach rozdělit do tří kategorií.

Ten první postihuje asi nejmenší procento lidí. Jsou to různé šílené fóbie. Nechci sem zařadit strach z pavouků, létání, nebo třeba klaustrofobii. Tohle jsou ve společnosti relativně hodně rozšířené, i když čím dál tím méně opodstatněné strachy. Teď mám na mysli třeba fobii ze slepic (alektorofobie), z dlouhých slov (hippopotomonstrosequippedaliofobie), z knoflíků (koumpounofobie), nebo třeba strach z toho, že budete mít strach (fobofobie). Každý z těchto a spousty jiných strachů, které postihují jen zlomeček lidí, má své určité opodstatnění. Myslím, že to takhle funguje hlavně u lidí se sklonem vytvářet si rituály. Když se jim potom stane něco děsivého, nebo něco, co v nich vyvolá pocit zoufalství, mají tendenci to dávat za vinu té konkrétní věci, která se později stane jejich fóbií. Já osobně nemám nějakou v příliš rozvinuté formě, ale například nošení roláků, nebo ponožek, které jsou vyšší než nad kotník, za jeden z nejhorších trestů vůbec.

Další skupina strachů, která se taky řadí mezi fóbie jsou právě klaustrofobie (strach z malých, uzavřených prostorů) arachnofobie (strach z pavouků) a aviafobie (strach z létání). Tyhle tři strachy jsou u lidech mnohem více rozšířené a tak nějak asi součástí lidské přirozenosti. Obecně se tvrdí, že tyto fóbie mají kořeny už v pravěku. Neandrtálec jen těžko počítal s tím, že by mohl letět v „obřím orlu“ vysoko nad zemí, ale už tehdy věděl něco o padání. Stejně tak je to i s arachnofobií. Po tisíce let znamenalo střetnout se s většinou pavouků smrt, takže opatrnost je přece na místě, i když jde (podle mě jen o malého, roztomilého) sekáče. Jako poslední z těchto tří nám zůstává klaustrofobie. Tu si může člověk vytvořit třeba i v pokročilém věku viz první příklad, ale také to může být jistý přežitek. Ve chvíli, kdy je někdo zahnán do kouta (jeskyně, malé místnosti), většinou to znamená spíše nebezpečí.

A tím třetím a posledním strachem trpí většina lidí, přesněji řečeno téměř všichni. Je to strach, že ztratíme něco, na čem nám záleží. Ten strach, který nás v noci budí ze spaní. Bojíme se o ty věci, které nás motivují a určitým způsobem nutí žít. Důvody proč ráno vstaneme, proč se těšíme na zítřek. Pro někoho je to rodina, někoho zas kariéra, peníze, láska, přátelé… Každý kdo žije a nepřežívá má většinou několik věcí pro které žít a kterým se říká smysl života. A v momentě, kdy ty věci má, musí trpět neustálým strachem, že o ně přijde. Není to ten strach, co by vám svíral hrdlo, omezoval funkci mozku a při kterém by vám mráz přejížděl po zádech. Je to vlastně něco docela příjemného, ale pořád je to strach. Čím více je ve vás tohohle typu strachu, tím více důvodů k životu máte.