Seděla jsem v krásných viktoriánských šatech na gotické stoličce v gotickém Versailles s gotickou maskou morového lékaře.
Vedle mě seděla Marie (tohle jméno jsem si právě našla na internetu ve složce 'nejčastější francouzská jména', páč ve skutečnosti nemám tušení, jak se ta dívka vedle mě jmenovala - jen aby to celou dobu nebyla ta holka, co vedle mě seděla) a pročítala si Vogue (?).
„Nevíš, co je to za stavební styl?"
„Asi baroko."
„Máš pravdu, určitě je to baroko." What the...? Na vzdálenější straně chodby se objevily postavy. Dusot jejich nohou se po chodbě hlasitě rozléhal. Marie vyskočila na nohy a uklonila se. Já ji napodobila.
„Dneska ti to sekne." Usmál se na mě tmavovlasý muž a šel dál. Posadila jsem se a podívala se na Marii.
„Kdo to byl?"
„Ludvík XIV." Kývla jsem. To by dávalo smysl.
Doctor (Who - myslím, že to byl ten desátý) se na mě podíval. Ohmatávala jsem si napuchlou čelist.
Doctor vzal nějaké bobule a přiložil mi je k obličeji.
„Takhle ti to na obličeji držet nebude." Bůh ví odkud vytáhl masku morového lékaře a pomohl mi ji nasadit na hlavu.
Klečela jsem na kolenou, s rukama za zády a u toho na mě nějaký fakt dost nerudný pán křičel. Zpětně myslím, že to byl někdo jako velitel stráží, ale v tu chvíli mě to fakt nenapadlo.
„... a teď se podíváme co pod tou maskou máš." Rozepnul řemínky, které mi masku držely na hlavě. Rychle jsem si přitiskla ruce na obličej, aby mi maska nespadla. Nesměli, Bůh ví proč, vidět co mám s obličejem.
„Nikdy!" Vzlykla jsem, zvedla se a rozběhla se.
Abych to urychlila, tak jsme nějakou dobu běhali po chodbách Versailles, přičemž mě několikrát chytili kolem pasu - kupodivu se mi vždycky podařilo vytrhnout a běžela jsem dál. Dokonce za mnou běhal i Luďa a Marie. Myslím, že si mě oblíbili a tak ostatní zdržovali, aby mě strážní nechytili.
V jednu chvíli jsem doběhla ke schodům a tak jsem po nich rychle vystartovala. Pozor! Už jsem neměla šaty ale rifle. Jakmile jsem doběhla nahoru, nejenže rifle zmizely a nahradily je viktoriánské šaty z dřívějška, ale všichni jsme stáli na odpočívadle hnusné komunistické budovy v Brně.
Rychle jsem se vrhla ke dveřím, přičemž moji pronásledovatelé pochopitelně běželi za mnou. Rozrazila jsem dvoukřídlý vstup do budovy a koho to nevidí mé bystré oči, známá.
„Bobo, pomož mi." Zakřičela jsem na ni. "Bobo!" Neotočila se. Najednou mě zkolila masa lidských těl.
Chvilku před tím, než jsem dopadla, jsem se probudila.
