Byla jsem na klasickém letním táboře s mojí nejlepší kamarádkou. A v den snu byla celodenní úkolovka. A samozřejmě já a ta nejlepší kamarádka jsme se samozřejmě jako nejlepší kamarádky daly do dvojice. Vyrážely jsme jako poslední, protože... nemám šajna proč, prostě jsme vyrážely jako poslední.
A tak jsme celej den štrajdaly po lese a plnily různý ty úkoly, co nám tam instruktoři a vedoucí nachystali. A když už se jako tak ňák schylovalo k večeru, tak nám už zbýval jenom jeden úkol.
No a tak jsme šly a šly, až jsme došly k místu, kde ten úkol měl být.
Byla tam byla taková konstrukce, co až nápadně připomínala autobusovou zastávku. A svítila v ní světla. Prostě zničeho nic, uprostřed lesa velká, bílá, do šera svítící zastávka. Tak jsme si vzaly instrukce, co tam pro nás byly nachystaný a v nich bylo napsaný něco ve stylu, že máme něco někam pověsit (myslím, že to měla být nějaká dýmka a že měly jsme ji pověsit tuším na nějakej háček) a potom že máme vlízt do nějakejch sklápěcích mini dvířek, do kterých bysme se ve skutečnosti vůbec nedostaly. A že máme čas na rozmyšlenou, ale že až tam tu dýmku pověsíme, tak nás začne něco honit a že když nás to chytne, tak umřeme, takže máme být co nejrychlejší. Ano, i na dětském táboře se dá očividně umřít a zjevně dost nepříjemnou smrtí.
Každopádně jsme se začaly rozmýšlet, kdo tím okýnkem proleze jako první, jak tam tu dýmku pověsíme a tak. Nakonec jsme se domluvily, že ta kamarádka jako rychlejší jedinec poleze jako první. Tak jsme vzaly dýmku, pověsily ji na háček a už se cpaly k okýnku.
A z lesa se vyřítila holka, která měla takovou tu divnou, bílou, plandavou noční košili, byla černovlasá a byla slepá (neptejte se mě, jak vím, že byla slepá, prostě to vím). Tak ta kamarádka se začala cpát do toho mini okýnka, já jí v tom samozřejmě trošku pomohla a pak jsem se tam začala cpát já. No... budu k vám upřímná, bylo to o fous, ale naštěstí jsme to obě stihly a přežily.
A tady by ten sen mohl v klidu končit, ale ne. Ocitly jsme se na takovým krásným kopečku, kde rostly kytky, lítaly motýli, včely a taková havěť. Krásně tam svítilo sluníčko, zpívali ptáci a takový ty pitominy. Tak jsme s tou kamarádkou šly dál, že, úkolovaj den úspěšně za náma. A najednou jsou tam kaluže a "zamrzlý" rybník. Nebyl zamrzlej, ale bylo na něm něco jako led. Lidi na tom normálně seděli, povídali si, hráli deskovky a takovéhle věci.
Každopádně já jsem do těch kaluží začala skákat, protože není lepší zábava po únavném dní než skákat do kaluží a postříkat tak lidi okolo sebe. Tak jsme se tak nějak doploužily k tomu jezeru a koho tam nevidím: táta.
Tak jsme se s tou kamarádkou rozloučily a já jako největší borec na ten "led" po břiše skočila, abych k tátovi mohla doklouzat. Tak k němu tak po břiše v plné rychlosti klouzám jak ten nejretardovanější lachtan, lidi mi uhýbají, smějí se a všichni si to užíváme. Ale když jsem k tátovi doklouzala, tak mu jsem mu stihla jenom zamávat, protože setrvačnost je svině, a jela jsem dál. Naštěstí pak jsem do někoho vrazila a konečně se zastavila. Samozřejmě jsem se osobě postižené omluvila.
A to je, vážení, konec dalšího mého retardovaného snu. A btw: díky ti mnohokrát Elemale za účinkování v mých tak retardovaných snech, kvůli kterým mám o čem psát.
