Představím se jen v rychlosti, nemá cenu něco dlouze vypisovat. Jmenuji se Emily Black, je mi 16 let, mám staršího bratra Jacka a rodiče právníky. Za 3 týdny přestupuju na bráchovu střední, kvůli problémům na té staré. Teď si ale balím věcí, protože jsem byla nedobrovolně poslána na 10ti denní tábor, na který odjíždím už zítra. Nejsem totiž zrovna dvakrát hodný dítě, a rodiče si myslí, že mě to nějak změní, že se seznámím s novými lidmi a budu zase šťastná holka jako dřív. Od té doby, co jsem na střední, jsem se uzavřela do sebe, a jediná osoba co zná důvod je můj bratr. Máme mezi sebou úžasný vztah. Je mi jasné, že kdyby mu nebylo 18 tak jede na ten tábor se mnou, ale takhle ho rodiče nemohou donutit, což se nedá bohužel říct o mně.
Do kufru jsem začala házet oblečení, od mikin až po plavky. Po asi dvou hodinách nekonečného balení jsem si do batohu zabalila krabičku cigaret. Nekouřím nějak extra moc, ale občas si na nervy prostě zapálím. Mám to od bratra, který kouří jedna báseň. „Zlatíčko, už to máš všechno sbalené?" vešla do pokoje mamka a já rychle zavřela batoh, aby neviděla mou jedinou záchranu, díky které mi ještě neruply nervy. „Jo jasně mami. Mám všechno, nakonec to asi nebude tak hrozný jak jsem myslela." Falešně jsem se na ni usmála a doufala, že mi to uvěří. „To moc ráda slyším. Tady máš peníze, kdybys potřebovala víc, stačí napsat, kartu máš vždycky u sebe, ano?" tohle je typická přístup našich -Peníze to všechno vynahradí, je jedno že s tebou netrávíme čas. Proto se z části chovám tak, jak se chovám. Je mi to ale v celku jedno, mám bráchu, který mi rodiče vynahrazuje. Tolik jsem si zvykla, že tu nejsou, že už to ani nevnímám. „Jasně mami, děkuju moc." Vzala jsem si peníze a doufala, že už odejde a já se budu moct kouknout aspoň na seriál. Jen se usmála, a k mému překvapení vážně odešla. Děkuju bože. Lehla jsem si do postele a vzala do ruky notebook. Vyhledala jsem si doktora House a chystala se dělat, že neexistuju, protože to mi jde překvapivě dobře. To by mě ale nemohlo vyrušit nesnesitelné klepání, ne oprava, BOUCHÁNÍ na mé nádherné dveře. „JAKEJ JINEJ IDIOT, NEŽ MŮJ BRATR TO MŮŽE BÝT?!" zařvala jsem, aby mě i dotyčný slyšel. „To nevím o kom to mluvíš, tvůj bratr je ten nejdokonalejší člověk pod sluncem ty nevděčná mrcho!" otevřel dveře a skočil ke mně na postel se smíchem Jack. „ Můj bratr je pěknej parchant!" řekla jsem naoko uraženě. A víte co ten debil udělal? Začal mě lechtat! „Jac-kuuu, pře-s-taň!" říkala jsem mezi záchvat smíchu. „Kdo je nejlepší člověk pod sluncem?" zeptal se vítězně. „TY!" řekla jsem poraženě. „No vidíš ségra, že to jde. Teď se kouknem na ten seriál?" „Nenávidím tě!" řekla jsem se smíchem. „Taky tě miluju!" dodal, obejmul mě kolem ramen a společně jsme se koukli na pár dílů seriálu. Po asi 3 dílu jsem zaklapla notebook a posadila se naproti Jackovi. „Děje se něco?" „Mám strach z toho tábora. Víš, že mám ráda být ve společnosti, ale taky víš, že chci být často sama, nebo s kamarády. Taky víš, kolik kamarádů jsem teď ztratila a že už nechci být dál zklamaná. Co když tam udělám nějakou blbost, co když ..." „Mlč už Emily. Co se stalo, stalo se. Vím, že jsi za to nemohla. A ti lidi co odešli, si nezasloužili být ve tvém životě. Hoď to už za hlavu a začni si trochu věřit. Jsi úžasná holka, teď to jenom ostatním ukaž." Dořekl Jack a objal mě. „Děkuju. Ale asi už půjdu spát, zítra brzo vstávám." Odtáhla jsem se od něj. „To jsme dva, páč naši odjíždí ráno na 3 týdenní služebku a já řekl, že tě rád odvezu." Usmál se na mě. „Ne že tu zboříš barák, to si nech na to, až se já vrátím z toho debilního tábora jasný?" řekla jsem se smíchem. „ Si piš ségra!" řekl Jack a zavřel za sebou dveře. Bože na nebi ochraňuj mě!
