No Escape (Není úniku)

💧1💧

O deset let později

Ráno bylo jako každé jiné. Vstávat v šest hodin ráno, abych stihla školu a přípravu do ní. Vzbudila jsem i svou mladší sestru a šla se připravit.
Žiju ve světě, kde my, ženy, nemáme žádná práva a jednají s námi jako s otroky. Od desíti let tu platí takové pravidlo. A to je, že si nás muž může vybrat a vzít za ženu. Tím se stáváme jeho otrokyní až do konce života. Protože nás ve většině případech ztratí dřív, než stihnout sami umřít. Je to z důvodu častého násilí a mnoho porodů už v mladém věku. A ještě ke všemu se nám nedostává zdravotní péče. Tedy ne tak dobré. Jediná výhoda, kterou máme my ženy je, že nechodíme do práce, nemusíme doma nic dělat a celou dobu, co je muž v práci, máme volno. A domy máme opravdu honosné, když si nás vezme bohatý muž.
Tak, to by bylo asi všechno o mém světě. A teď něco o mém životě. Byly mi tři, když můj otec zavraždil moji milovanou maminku. Pořád si pamatuju ten pohled, který mi věnovala. Vyděšený, ale plný lásky. Byla černoška a byla hrozně krásná. Plné rty, tmavě hnědé oči s lehkým odstínem červené, dlouhé kudrnaté černé vlasy, velké přednosti. Tátovi všichni záviděli, že si vybral tak skvěle. Bohužel, pro mě a mou sestru, její krása byla naší hrozbou. Zdědily jsme ji. Moje sestra má barvu kůže po ní, já ji mám smíchanou s otcovou barvou. Takže jsem světle hnědá. Mám dlouhé kudrnaté tmavě hnědé vlasy a karamelové oči. Plné rty a na svůj věk velmi vyspělou postavu. Moje sestra má krátké rovné vlasy, které jí sahají lehce pod ramena, černé oči a plné rty. Je celkem drobná a taky plochá. Což je jedna z jejích výhod. Nikdo se za ní neotáčí. I tak bychom se ale líbily a proto jsem vymyslela šikovný převlek. V den, kdy matka zemřela, jsem dostala všechny její šminky. Takže jsem mohla svou i sestřinu krásu ukrývat. Od té doby jsem nás postupně malovala tak, abychom vzbuzovaly odpor, i když to ze začátku bylo těžké. Postupně jsem se s těmi malovátky naučila pracovat perfektně. Můj otec si myslí, že je prokletý a že má ošklivé dcery.
Ráno odchází v době, když jsme zamknuté v koupelně a vrací se opilí pozdě večer, takže si nic nepamatuje. Je velmi bohatý a tak se často stává, že domů nechodí třeba týden. Místo toho, aby se o nás staral, se ve dne opíjí a v noci chodí do bordelů. Jako táta stojí za nic, ale aspoň se máme dobře.
A teď do reality. Domalovala jsem sebe i sestru. Potom jsem si ovázala pevnou látkou prsa, aby vypadaly menší. Pak jsme se oblékly. Kvůli svému zadku nosím volné tepláky. Což mi přidává na odpuzujícím vzhledu. Sestra si dala rifle a černé tričko a společně jsme vyrazily na snídani.
Bylo zde spoustu sloužících, včetně Mary. Jediné hodné osoby v tomhle domě. Bylo jí kolem šedesáti. Je bílá a má nádherné a dlouhé, na svůj věk velmi dobře zachovalé, blonďaté vlasy. Její světle modré oči se na nás vždy vlídně dívají a její tenké rty jsou vždycky roztáhlé do úsměvu. Jenom ona ví, jak se sestřičkou doopravdy vypadáme. Skrývá to v tajnosti. ,,Dobré ráno, dívky." Dobré, teto Mary!" Odpověděly jsme jednohlasně.
Posadily jsme se ke stolu a vzaly si nějaké to jídlo ze stolu. ,,Tak co Ash? Těšíš se po prázdninách do školy?" zeptala se mě sestra. Moje celé jméno je Natasha, ale všichni mě oslovují buď Nat nebo Ash. ,,No, popravdě ani moc ne. Nechce se mi poslouchat nudné kecy paní B." Obě jsme se zasmály.
Paní B je učitelka na naší škole. Učí můj a Clařin, sestřin, ročník. A co že se ve škole učíme? Vařit, prát, žehlit, uspokojovat muže, takže se teoreticky učíme o sexu a podobných věcech, jak pečovat o květiny atd. Je toho celkem hodně a použijeme to, pokud si nás vezme chudší muž. Pokud se nám však dostane té "cti" a vybere si nás boháč, stačí nám jen třetina z toho, co se učíme. Můj otec by nikdy nedovolil, aby si jeho dcery vzali chuďase, takže já nebudu potřebovat umět vařit. Stejně jsem na to od přírody úplně levá.
Po snídani jsme vyrazily do školy. Svobodní muži často čekávali u školy a dívali se, co se jim nabízí. Pokud si vás totiž jeden z nich vezme, přestáváte chodit do školy. Dnes jich tu stálo víc, než obvykle. Jednoho z nich jsem poznala. Pořád si mě prohlížel.
Byl to jeden kamarád mého otce a byl to pěkný úchyl a hrubián. Myslím, že měl na mě zálusk. Ale všichni mu pořád říkali: Nech tu šeredu někomu chudému. Ty potřebuješ krásnou a úchvatnou bohyni...
Bohužel, on si nedal říct. Pořád se na mě díval a já věděla, že se mě jen tak nevzdá. Tajně jsem doufala, že si mě vezme někdo aspoň trochu hodný. Zatím se nikdo takový neobjevil.
Ve škole byla celkem nuda. Už sedmý rok pořád ty samé kecy. Naštěstí mám dnes jen pět hodin.
Po škole jsem šla i s Mel, mojí nejlepší kamarádkou, ven. Musely jsme hodinu počkat na Clare. Venku byl jenom otcův kamarád. 
Šel blíž k nám. Za mnou byla fontána. Tohle není dobré. ,,Natasho, dlouho jsem s tebou neprohodil ani slovo, tak mě napadlo, že bych to změnil. Docela jsi vyrostla za ty tři roky, kdy jsme spolu naposled mluvili." Mel se zamračila. Já zůstala klidná. Co by mi mohl udělat?... ,,Jo, to nebyl špatný nápad. Jak se máš a jak se má tvůj malý syn?" Jeho bývalá žena zemřela. Umlátil ji k smrti. Jeho synovi bylo pět, dnes je mu osm. Byl to takový andílek. ,,Už je mu líp. Učí se střílet a jde mu to. A taky už ví základy o chování k ženám." V duchu jsem zavrčela. ,,A co Clare? Kdepak je?" Naježila jsem se. Na Clare nikdo sahat nebude. ,,Pořád má školu, čekám tu na ni." odvětila jsem mu lehce podrážděným hlasem. ,,A copak děláš po škole, Nati?" Tohle bylo moc. ,,Do toho ti vůbec nic není a pokud tě to tak moc zajímá, jdu domů poslouchat tátovi nářky, proč nemá krásnější dcery." Zasmál se. Jeho oči mu zasvítily. Šel z nich strach. Byly ledově modré a bodaly jako ostrý led. ,,Jemu si lži dál, ale já tě viděl, jako děťátko dost často na to, abych věděl, že takhle ošklivá bys nikdy nebyla." Ztuhla jsem. A je to v háji...


Ahoj, konečně kapitola. Jo, já vím, jsem neaktivní, ale já vůbec nemám inspiraci. Ani kousek. Pokoušela jsem se psát Prokletí Luny, ale bylo by to o ničem. Tak mě prosím omluvte.
Moc díky za pochopení.
Tak ahoj příště...






VikisekCZ