Anděl bez křídel

1.

Kapky deště pomalu dopadají na okno a jemný vánek s vůní nadcházejícího podzimu roztančí závěsy. Myšlenkami  tápám ve starých vzpomínkách a mé prsty putují po strunách kytary, nikdy jsem se necítila tak mimo vesmír dokud mě neprobudila známá vůně kolínské mého bratra.           "Zvedni ten svůj zadek, beru tě ven" vezme mi kytaru a položí ji na kraj postele, teprve tehdy na něho zvednu své hnědé až téměř černé oči "nevím jestli sis všiml ale prší tam a myslím, že tady je mi přece jenom o něco lépe."                                                                                                                                       "Pojedeme autem, kamarád chce pro něco zajet do vedlejšího města tak ho vezmu u něho a ty pojedeš s námi, musíš už konečně vyjít ven. Slibuji že tě potom klidně týden zase nechám v té tvojí bublině, tak co?" udělal na mě ty své psí oči, které používá velmi často na mamku když chce jet někam pryč na více dní, ještě nezjistila, že nikdy není se svými kamarády jak rád lže, ale že se schází se svojí holkou tajně už pár měsíců.  Naši rodiče jsou už dva roky rozvedení a od té doby co nám to oznámili se Nick rozhodl, že nikdy našim neřekne, že má nějaký vztah, či cokoliv jiného, neoznamuje jim fotbalové zápasy, třídní schůzky, jeho výsledky známek a vlastně vůbec nic. Jenom mě to chodí říkat, jsme si od té doby více bližší než kdy dřív jen mě mrzí za jakých okolností. Povzdechnu si, seberu ze země můj svetr a hodím ho na něho "dobře, ale teď běž chci se převléct, za deset minut jsem u auta", udělá ten jeho úšklebek a odejde z pokoje.                            Ze skříně vezmu černý rolák, džíny s vysokým pasem, tělový kabát a doplním to náhrdelníkem s malými půlměsíci po celém obvodu. Sednu si před můj taburet, hřebenem si pročešu své dlouhé vlnité hnědé vlasy, nanesu si řasenku, použiji jemnou vrstvu  korektoru pod oči a nakonec obtáhnu mé plné rty rtěnkou. Musím se na sebe dlouze podívat, už nějaký ten týden jsem nevyšla ze svého pokoje takže nebyl důvod se zkulturnit, je to příjemná změna. Popadnu kabelku, běžím ze schodů si obut podzimní boty na podpatku a namířím si to k autu kde už na mě netrpělivě čeká Nick.                                                                                                                                                     "Takže, koho že to máme vzít?" vyslovím otázku a zapnu rádio abych mohla pustit moje oblíbené písničky "Seana, hraje se mnou v týmu ale posledních pár měsíců musel bydlet u své babičky, měla to teď těžké."                                                                                                                                               Jenom mu na to kývnu hlavou, jméno Sean mi nic neříká, i když chodím na bratrovi zápasy co nejvíce to jde a i přesto, že si jeho spoluhráče bere po zápasech domů na pivo, jsem jeho jméno nikdy nezaslechla. Možná to je i tím, že se v jeho společnosti moc nepohybuji.                                         Zastavíme před menším rodinným domkem, už na pohled to vypadá na příjemné místo, ovšem to by se v tu chvíli nesměly rozletět dveře a v nich na sebe rozzlobeně pokřikovat kluk, možná o rok či dva starší, a muž v postarším věku. S Nickem jsem se na sebe překvapeně podívali a opět sledovali tu scénu dokud se ten kluk nevydal našim směrem a ten muž naštvaně netřískl dveřmi. Zadní dveře auta se otevřely a s velkým úlevným oddechem se ten kluk svalil na sedačku, teprve po pár vteřinách se podíval na Nicka a vykouzlil ten nejkrásnější úsměv jaký jsem kdy viděla "Omlouvám se, že jste to museli vidět, otec má špatný den a já byl zrovna po ruce," poté se podíval na mě, jeho modré oči se vpily do těch mých, rukou si prohrábl své černé rozcuchané vlasy a podal mi ji " já jsem Sean, ty musíš být tady Nicka mladší sestra Elisabeth že? Něco málo mi o tobě kdysi vyprávěl" velmi nejistě si potřesu s jeho rukou "ano, um no doufám, že ti neříkal nějaké trapné příběhy z dětství", mrkne na mě a odtáhne ruku "neboj, nic takového" a opět ten úsměv, ten úsměv.                                                                                                                                                                 Zbytek cesty už spolu nepromluvíme, s bratrem se baví hlavně o fotbale, o jeho přítelkyni a říká mu co vše zmeškal když tu nebyl, zatímco já se ponořím do svých myšlenek. Krajina se míhá za mírně zamlženým oknem, stromy se  pomalu zbarvují do podzimních teplých barev a hudba linoucí se z rádia tomu dodává úplně jinou atmosféru a v tu chvíli se spustí ta jedna píseň, která připomíná vše zlé z minulosti, vzpomínka, kterou jsem se snažila vytěsnit z mé hlavy opět vyplula napovrch, dech se mi zrychlí, obraz před očima se začne mlžit a já jenom cítím jak auto rychle zastaví a to mi stačí k tomu abych otevřela dveře a s rozklepanými nohami vystoupím tak prudce až čekám tvrdý pád ale zachytí mě silné ruce "Lis, podívej se na mě," slyším jeho hlas, vím že je to Sean, vím co po mě chce ale nedokážu se soustředit, zrychleně dýchám, mám pocit jako bych nemohla popadnout dech, otočí moji hlavu jeho směrem, vyděšeně se mu dívám do očí "poslouchej můj hlas, dobře? Dívej se mi do očí a dýchej se mnou" moje oči neopustily ty jeho za celou dobu, dýchám tak jak on. Nádech, výdech, nádech a výdech tak jak to dělá on, tělo se mi přestává třást a dech se mi vrací do normálu, cítím tíhu celého svého těla a aniž bych si to uvědomila položím si hlavu na jeho rameno, jeho dlaň spočine na mých zádech a pohladí mě po nic, až po chvíli se na něho podívám "zvládneš se zvednout?" kývnu mu na souhlas a s jeho pomocí se dostanu opět do auta. "Jsi v pohodě?" musím si smutně povzdechnout než Nickovi odpovím a pokusím se nasadit úsměv abych mu nedělala už tak velké starosti, jenže on pokračuje "vím, že se ti to dlouho nestalo...", dívám se ven z okna "věř mi ani já jsem to nečekala, ale už v pohodě, slibuji", usměji se na něho a nechám ho ať se opět ponoří do řízení. Zbytek cesty mám zavřené oči a snažím se nemyslet na to co se zrovna stalo ale cítím na sobě jeho pohled, Nikdo předtím mě nezvládl uklidnit tak rychle jako on.                                                                                         Konečně zastavíme na cílovém místě, Nick se na mě otočí a s velmi vážným pohledem se mi podívá do očí "počkáš tady, Sean se musí s někým sejít a já půjdu s ním ale tebe tam sebou vzít nemohu, nikam nepůjdeš slibuješ?"                                                                                                                              "Děsíš mě, kam jdete?"  celým tělem se otočím na Nicka a poté zaletím pohledem na Seana, jenže ten už stojí venku před autem a v ruce drží rozkouřenou cigaretu. "Neboj, není to nic nebezpečného, jen prostě počkej tady." Mrkne na mě, vyjde z auta a během vteřiny ho zamkne.     Dívám se na jejich mizící záda a přemýšlím co to mělo znamenat, Nick mi vždycky říká všechno a najednou to tajemno. Uběhlo už deset minut a oni pořád nikde, začínám uvažovat nad tím, že bych se vydala za nimi než mi dojde že zamkl auto, myšlenky mi směřují k těm nejhorším možnostem co se jim mohlo stát když spatřím dvě postavy. Nick a Sean jdou těsně vedle sebe a o něčem se dohadují, Sean opět v ruce drží zapálenou cigaretu, těsně přede mnou se zastaví a podívají se oba mým směrem než na něco přikývnou a nastoupí v tichosti do auta. Neodvažuji se ani nic říct, ovšem ani oni nemají v úmyslu nic říci. 

Poté co zastavíme doma, oba vystoupíme z auta aniž by mi Nick věnoval jediný pohled zajde do svého pokoje. Chtěla jsem se ho zeptat na to co se stalo, jenže jsem neměla tu odvahu, možná mi to zítra řekne sám, nebo to taky zůstane nevyřčeno, Vlastně ani netuším co si myslet o Seanovi, celý ten výlet, zda tomu tak mohu vůbec říkat, byl zvláštní. Působí na mě velice záhadně, jakoby se snažil žít dvojí život. Myslím, že tohle je začátek něčeho co mi změní celý svět, otázkou je zda to pro mě skončí dobře. Jednu věc ale vím jistě. Chci vědět víc, o něm a o tom co tam dneska dělali.