Propast v naší pasti- SMTV fanfikce

Kapitola 12. - Noční můra

Pohled Mattema

Leželi jsme u nás doma na gauči. Já jsem přemýšlel proč včera Dominik tak vypálil ven. Carol o mě byla opřená a spala. Já jsem jí opatrně nadzvedl a položil jsem jí na gauč. Já jsem odešel do kuchyně. Ze shora se ozval můj telefon. Vyběhl jsem nahoru. Volala mi...Klarisa? Zvedl jsem jí teda hovor, jen jsem se trošku divil, že zrovna ona mi volá. Nakonec říkala, jen že si chce s někým jen tak promluvit, takže jsem si s ní trochu pokecal a potom mě něco napadlo. Mohli by jsme s Carol zaject za Samem. Mohl bych ty dva nějak víc seznámit. Carol jsem teda musel probudit. Ani se jí nedivím, že po dnešku usnula😏. Seběhl jsem teda dolů, ale na posledním schodu jsem zakopnul a spadl jsem. Bouchl jsem se do hlavy o stůl, který byl dost blízko u schodů. Okamžitě se mi zatmělo před očima.

Pohled Carol

Z mého spánku mě probudila obří rána. Chtěla jsem vzbudit Matyáše, ale on vedle mě nebyl. Vstala jsem teda a šla jsem se podívat k jídelnímu stolu, protože odtud jsem tu ránu slyšela. Když jsem viděla co tu ránu udělalo, jsem se lekla a nahrnuli se mi slzy do očí. Na zemi ležel Matyáš. Okamžitě jsem se k němu vrhla. Po tváři mi stékali hořké slzy. 

C: Maty! Probuď se! Prosím! 

Nebyla jsem schopná nic dělat. Byla jsem schopná u něj jen sedět a nechat si stékat slzy po tváři. Co když je tohle konec? Jeho konec? Nevím jak moc tvrdá rána to byla. Co když byla smrtelná? Co budu dělat? Za několik minut jsem slyšela bouchnutí dveří.

D: Jsem doma!

Dominik. Jediná záchrana.

C: Dominiku! Rychle!

Dominik se hned objevil u mě.

D: Kurva co se tady stalo?

C: J...já...nevím! Dělej něco!

Dominik rychle šáhl po telefonu. za několik minut jsme se vezli směr nemocnice.

Pohled Matyho

Wau. Tak takhle to vypadá když je člověk v bezvědomí? Rozhlédl jsem se do tmy. Bouchl jsem se celkem dost. Bolelo to. Hm? Co je to tam v dálce? Rozběhl jsem se za světlem co bylo daleko za tmou. Jak dlouho už běžím? Přibližuje se to vůbec? Jo přibližuje. Jsem blíž. Doběhl jsem až k obří "obrazovce". Viděl jsem na ní obraz jako kdyby....z mých očí. To není možné, vždyť já jsem v bezvědomí. Ale co když je to vážně obraz z mých očí? Ale ze zavřených? Dává to smysl? Spíš ne, co? Co to je za zvuky? To je pláč? To je Carolin pláč? A tohle? To je Dominikův hlas?

D: Carol neboj se, i doktoři říkali, že se ještě dneska probudí, že se jen tvrdě bouchl do spánku a bude ok.

C: Vždycky se může něco zvrtnout. 

D: Neber si naději.

C: Máš pravdu, ale co když...

D: Ne, to neříkej!

C: Díky.

Doktor: Tak dobrý den. Nemáte se čeho bát, pan Tomka bude určitě v pořádku. Ještě jsme udělali pár klasických vyšetření a všechno je v pořádku. Mimochodem nejspíš vás slyší, dejte mu najevo že jste tady a že chcete aby se vzbudil co nejdřív, bude nejlepší když se vzbudí do dvou hodin.

Doktor asi odešel.

C: Dominiku?

D: No?

C: Můžeš mě s ním prosím nechat chvilku osamotě? Chci mu něco říct, slyší mě.