Posedlost čistotou

Prolog

Na vysokém čele mu raší pot. Pomalu se srocuje do drobných kapek, které se vlivem zemské tíže uvolní a putují po vrásčitém čele a zastaví se až o obočí. „Pot!" sykl přes roušku, která mu zakrývala ústa. Operační asistentka postaršímu muži otřela mokré čelo. Stříbrné vlasy mu čouhaly zpod chirurgické čepice, na které byl natištěn had ovinuvší hůl. 

Skrz lupové brýle koukal do útrob člověka, jenž mu ležel na operačním stole před ním. Dutina břišní byla odhalena v celé své kráse a krev se pomalu vybublávajíc dostávala napovrch. „Odsajte krev, prosím." Řekl muž s šedivými vlasy, se skalpelem v ruce a zpoceným čelem. Krev se průhledným tubusem odváděla kamsi pryč. Monitor životních funkcí začal naříkat rychleji. Operovaný subjekt na stole byl v dezolátním stavu a to po všech stránkách. Přivezla ho sem sanitka ve spěchu, nebyl čas ho nijak připravit k operaci. Byl to zanedbaný muž z ulice, vlasy divoké a mastné, kůži zčernalou a zapáchající jak dva týdny staré odpadky. 

„Tlak doktore! Klesá mu tlak!" Urgoval druhý lékař, který kontroloval životní funkce. Ale jakoby hlavní operatér nikam nechvátal. Byla na něm znát zkušenost, pomalými tahy skalpelem vytvořil horizontální řez a nechal z rány odsát krev. Pracoval jako by tam byl jen on sám, v hlavě mu zněl Strauss a nic nemohlo narušit jeho tempo. Modrý Dunaj proudil v jeho žilách a vedl jeho ruce. Byl to už předem prohraný boj, okolní orgány, tak nezbytné pro život byli rozbity na prach. Někdo tomu chudákovi musel dát co proto, pomyslel si. 

Zvuk valčíku v jeho hlavě přerušilo monotónní hvízdaní. Tlukot srdce bezdomovce, který mu ležel pod rukama, ustal. Mladší kolega si sundal roušku, sepnul ruce a přiložil je nebožtíkovi na hruď. Starý mazák, který teď odkládá skalpel na tác, ležící na ocelovém stolečku opodál k němu promlouvá, ale přitom se na něj nedívá. „Kolego, to nemá smysl. Poškození orgánů je příliš velké. Umře tak jako tak a my s tím už nic neuděláme." Řekl absolutně klidně a když spolkl poslední slovo, tak se mladému bažantovi podíval do očí, viděl v nich tu beznaděj, když nelze určit, kdo bude žít a kdo už je poslán na pravdu boží.

To byl třetí, který umírá tenhle měsíc, několikátý tenhle rok. Budou následovat další, vím to! Ta bestie, která se nedá nazvat člověkem, co běhá venku v ulicích Londýna, nebude mít dost, vím to!