Posedlost čistotou

Další

Mlhavý opar se valil přes nízká křoví, která předchází malému remízku uprostřed parku. Slunce již zapadlo před nějakou dobou a den prohrál neustále se opakující se bitvu s nocí o nadvládu nad oblohou, která se strhne opět za několik hodin. První hvězdy se objevují na jasné obloze. Park je tichý. Ptáci, kteří za dne prozpěvují árie utichli, jako by snad tušili, k čemu se schyluje.

Železnou branou oddělující park od poklidné ulice vstoupila silueta mohutné postavy. Podrážky bot klapaly po kočičích hlavách v rytmu bojových bubnů, které jsou slyšet i přes tu největší vřavu. Klap, klap. Postava klopýtala cestou, kterou lemovaly sloupy veřejného osvětlení, a tak se vždy potemnělá silueta proměnila v kuželu světla v postavu zahalenou v černém kabátu a vysokými botami, aby se záhy po uniknutí zóně svitu sodíkové výbojky změnila opět v temný přízrak klopýtající tichým parkem.

Ticho chladné noci prořízlo dunivé zakašlání doprovázené obláčkem teplého dechu uniknuvšího z úst, která dle kašle patřila muži. Sešel z cesty. Klapání bot po kamenném chodníku se změnilo v tiché šelestění trávy a listí. Muž si to pomalým, rozvážným krokem šinul k opuštěnému dětskému hřišti. Lavičky byly uspořádány do čtvercového obrazce, který v sobě uzavíral skluzavky, houpačky a jiné předměty uspokojující dětskou hravost. Na těch lavičkách přes den vysedávají matky, pozorují své ratolesti a vzrušeně debatují s jinými matkami o nové značce plen. Tedy vysedávaly tu, ale po krizi v roce 2021 park chřadnul a proměnil se ve vyhledávané místo narkomanů, bezdomovců a občas si sem zavedla prostitutka svého zákazníka. Teplota padala pod bod mrazu rychle a na listech a trávě se začala tvořit jinovatka, která lehce praskala pod těžkými botami. Kroky byly pevné a pomalé, jako by si muž každý jeden pečlivě promýšlel. Byl už z dosahu nočního osvětlení, které lemovalo cestu napříč parkem, takže se při každém dalším kroku ze závoje tmy vynořovaly další obrysy objektů před ním. Minul dětské hřiště a dál pevným, rozvážným krokem pokračoval až k houští, které bylo uspořádáno do kruhu v přesném středu parku.

Mráz štípal v obličeji, ale vzduch byl příjemně svěží. Muž v černém dorazil k houští, jednou rukou odhrnul větévky a vkročil na malou mýtinu. Před ním stálo obydlí, těžce rozeznával tvary improvizovaného přístřešku ze dřeva a kusů celty. Chvíli tam stál, nasával chladný vzduch do plic, tiše ho vydechoval a poslouchal tlumené troubení auta někde v dáli, v hloubi města. Připadalo mu, že se ocitl někde daleko, na příjemném místě, kde ti mír a klid zajistí střechu nad hlavou a nakrmí hladové. Z té krásné chvilky ho vytrhlo zašelestění v obydlí a hluboké mužské chrápání. Muž v černém se nadechl tak zhluboka, že div nenasál pár lístků, které odmítli odpadnout ze stromu a silně a podrážděně vzduch doslova vychrlil nosem, až se mu od nozder valil dým.

Vykročil směrem k pobořenému obydlí a čím více se blížil, tím zřetelněji viděl obrysy samotného nájemníka. Jeho oči již přivykli šeru noci a on se opět zastavil, ale tentokrát nesnil o svém krásném světě, nýbrž si přeměřoval muže bez domova. Tvář mu zburátněla, svraštil obočí a odplivl si vedle boty. Rukou, kterou mu pokrývala černá kožená rukavice zalovil v hluboké kapse. Vytáhl nůž s dlouhou čepelí. Dlouhé ostří zbroušen do špičky ladilo s rukojetí a na hřbetu bylo vroubkování. Muž v černém udělal krok v před a tmou se rozhostil zvuk cinkání prázdných lahví. Ztuhnul. Čekal, že se muž probudí, ale ten jen zamlaskal a otočil se na druhý bok a ukázal muži v černém svá záda. Ten se nad ním naklonil a jen tiše zašeptal „dělám to pro lepší svět".

Ticho potemnělého parku prořízl výkřik, který se ale ztratil vysoko mezi domy večerního Londýna.