Už od doby, co jsem měl tu čest poznat ho, je všechno o mnoho zvláštnější. Víte, jsou lidi, které hned co spatříte, máte z nich dobrý pocit. Někde uvnitř tkví myšlenka, že je ten člověk prostě něco jako nanuk v opravdu horký den, to jediné průsvitné...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„A raz, dva, tři a hop!" recitoval jsem snad už po sté. „Soustřeďte se, to zrcadlo tu není od toho, abyste viděli, jak krásní jste, no tak, šup," nepřijde mi, že bych na ně byl příliš přísný. Dělám svou práci tak, jako mnoho dalších, třebaže to znamená, že na mě tihle mladí chlapci a dívky budou naštvaní a že na mě až do svého debutu budou vzpomínat jako na trenéra diktátora.
Je to jen showbyznys a všichni musíme přinést nějakou oběť. Pracuji jako choreograf už bezmála dva roky a skupin jsem touhle trnitou cestou z pekla provedl již mnoho. Nakonec to není nic osobního. Oni, až se stanou slavnými, pochopí, že všechno to řvaní, pot a slzy nebyly nazmar.
Já jsem si také málem sedřel kůži, když jsem studoval na umělecké vysoké škole. Trénoval jsem každý den alespoň 4 hodiny, abych prošel pohovorem. Protože ne, tady to nechodí jako v seriálech, že si vás super vysoký manažer všimne jen tak. Ano trainees to mají poněkud lehčí, obvykle naši agenti chodí do ulic a hledají pohledné chlapce i dívky. Nabídnou jim možnou vizi slávy, za cenu, že se budou muset naučit tančit, zpívat nebo rapovat. Dobrá, až tak lehké to není, musí projít dost těžkým výcvikem a mnoho z nich to nezvládne.
Nebojte se, nejsou na to sami. My trenéři, producenti, coachi na zpěv a rap, vizážisti, make-up artisti a jiní další jim všem pomáháme se dostat až na cílovou čáru.
„Děkuji, to bude pro dnešek všechno," uklonil jsem se s úsměvem na své studenty. Celá skupina uřícených mladíků se taky uklonila, poděkovala. Byli úplně v koncích, někteří se složili k zemi, ale nic života ohrožujícího. Musí si zvyknout na takový dril, jestliže se mají stát k-pop stars, už si nikdy pořádně neodpočinou.
Trénink sice skončil, nováčci mají volno, ale já ne. Vybral jsem se do chodeb do menšího tanečního sálu. Přiznávám, sám jsem utahaný, ale taky musím cvičit a připravovat nové sestavy.
„Hej, Hoseoku," zastavil mě přívětivým hlasem a mávnutím můj kolega a taky dobrý přítel Kim Namjoon. Znám ho už od samého začátku a jeho příběh je úžasný. Taky začínal jako trainee, ale nějak se mu nedařilo debutovat. Ukázalo se, že sice umí rapovat, nicméně ještě lépe vede lidi a díky své sečtělosti píše boží texty. Majitel společnosti – náš vrchní šéf – si po několika poradách a pár vlídných slovech prohozených sem a tam uvědomil, že pro tehdy mladého muže bude lepší, když ho zkusí zaměstnat a dá mu tak šanci nepromarnit svůj talent. Nejdříve ho přijali na pozici co-manažera, ale brzo se prokázal jako hudební producent. Teď je jedním z nejlepších.
„Ahoj, Namjoon-hyung," vesele jsem ho poplácal po paži. Teď, když nebyl ve svém pracovním formálním outfitu, působil mnohem sympatičtěji.
„Víš ta skupina, co má za pár měsíců debutovat?" zvážněl, a tak jsem souhlasně přitakal. „Mohl by ses společně s Yoongi-hyungem podílet na klipu?" pořád měl tu profesionální masku, kterou v budovách společnosti nesundaval, ale já jsem věděl, že je z toho nervózní.
„No, určitě... pokusím se," stiskl jsem pevně čelist. Pracovat s Yoongim bude peklíčko. Shit.
*** Takže, vítám vás u mé zbrusu nové storky na téma Sope. 💚🖤
Příběh vznikl vlastně velice náhodou, jen na popud mé kamarádky @sabaku, která si jej tak trochu vyprosila. Vzhledem k pozitivnímu ohlasu, který jsem na to doposud dostala, rozhodla jsem se sdílet příběh i s Vámi. Doufám, že se tedy uvidíme ještě u několika příštích kapitolek 😊
