Pochybnosti (SS/HG)

Pochybnosti

Profesor lektvarů seděl ve svých komnatách v křesle naproti krbu. Za zdmi Bradavické školy panovala tma, kterou osvětlovaly odlesky sněhu pokaždé, když se mezi mraky ukázal dorůstající měsíc. V Severusově klíně ležela kniha, kterou se ten večer pokoušel číst, ovšem bezúspěšně. Byl zvyklý, že téměř každý večer mu dělala společnost jedna kudrnatá čarodějka a její nepřítomnost ho zasáhla více, než byl ochoten si přiznat. 

Když se před necelými čtyřmi lety dali dohromady, nevěřil že spolu vydrží déle než pár měsíců. Nikdo by nemohl tvrdit, že Severusovi schází sebevědomí, ale co se týče milostných záležitostí, byl až příliš zraněn, než aby si vybudoval plnou důvěru. Byl přesvědčený, že je na ni příliš starý, nevrlý, ošklivý a že si ji nezaslouží, ačkoli ona mu neustále dokozovala, že to tak není. Tyto domněnky si potvrdil, když se včera večer vrátil do svých komnat, protože na jeho pozdrav mu odpovědělo jen tíživé ticho. Čekal na ni celou noc, ale ona se nevrátila. Jeho počáteční zlost schytali studenti šestého a druhé ročníku na dvouhodinovce lektvarů, odkud každý žák odcházel se sraženými body a někteří i s pláčem. Když na odpoledním vyučování zlost vystřídalo zoufalství, byli studenti v ještě větším šoku, protože jejich profesor celou dobu seděl za katedrou, byl duchem nepřítomný a po celou dobu nevyslovil jediné slovo. 

Nyní seděl Severus v křesle, sledoval plameny v krbu a oddával se bolesti, kterou mu přinášelo uvědomnění, že je sám. Už zase. Každé ráno děkoval Merlinovi, když Hermiona stále spala v jeho náruči. Nemohl uvěřit, že tak nadaná, inteligentní a v neposlední řadě krásná čarodějka zůstávala právě s ním. Ale teď už to bylo jedno, opustila ho. Čekal to, ale myslel si, že mu to řekne do očí. Skutečně se snažil, aby se mu nedostala příliš hluboko do srdce. Nechtěl, aby ho její odchod srazil na kolena. Nepovedlo se mu to a on si byl vědom toho, že ji miluje. Nikdy jí to neřekl. Jen těžko se vyznával ze svých citů, ale byl přesvědčený, že ona to ví. Že to poznala z toho, jak s ní mluvil, jak v její přítomnosti odkládal svou kamenou masku, z toho jak se na ní díval, jak se jí dotýkal. Věřil, že to ví pokaždé, když mumlal její jméno během milování, když jí držel každou noc v náručí, když jí předčítal knihy nebo vařil čaj. 

Severus náhle ztuhl. Cítil, že někdo prochází obranami jeho komnat. Byla jen jediná osoba, která mohla bez obav projít. 

,,Severusi." oslovila ho Hermiona tiše, když vešla do místnosti. 

Mistr lektvarů se ani nepohnul, nechtěl se na ní podívat. Věděl, že by se jen těžko ovládl a prohloubil svou bolest.

,, Přišla sis pro věci?" zeptal se jí ledovým hlasem. Nebyl z něj cítit vztek, jen pouhé smíření. 

,, Pro věci?" nechápala Hermiona a zamyšleně se zamračila. Náhlé uvědomnění ji uhodilo jako blesk.  ,, Nechci tě opustit Severusi!" vykřikla nevěřícně a rozešla se k němu. 

V tuhle chvíli víc vědět nepotřeboval. Okamžitě se postavil a rychlým krokem se dostal k Hermioně, kterou si prudce strhl do objetí. Nechce ho opustit! 

,,Proč jsi tu nebyla?" zamumlal jí do vlasů. V jeho hlase zazněly obavy. 

Hermiona chvíli mlčela, než opatrně odpověděla ,, Potřebovala jsem si něco ověřit."

Severus se od ní odtáhl na délku paží a sledoval její obličej. Pochyboval. Viděl v její tváři nejistotu, kterou si okamžitě vyložil po svém. 

Ustoupil o další krok vzad. ,, Takže sis přišla pro věci." 

Hermiona ho sledovala nechápavýma očima. ,, Severusi, já tě nechci..." začala mluvit, ale byla přerušena ledovým hlasem bez známky jakékoli emoce.