Killington - Stony

Kapitola dvacátá první

Počet slov: 1638

Blonďatý muž chodil sem a tam po pokoji. Mračil se a pozorně sledoval své netrpělivé kroky. Co vteřinu se díval ven a každou chvilkou přispěchal k oknu, aby měl lepší výhled. Hlavou byl úplně mimo a ruce se mu třásly při pomyšlení, co všechno se mohlo stát.

Už dvě hodiny byl v neustálém napětí. Ovládaly ho obavy společně se strachem. Touhle dobou už měl být brunet dávno v chatě a měl klepat na jeho dveře. Vůbec nechápal, kde se tak loudá. Pevně doufal, že s ním jen nechtěl mluvit, takže zůstal u sebe na pokoji. Něco uvnitř něj ale vědělo, že to není pravda.

Trhnul sebou, jakmile se přece jen ozval tolik očekávaný zvuk. Rychle se rozběhl ke dveřím a chtěl Tonymu vyhubovat za to, že ho takhle strašil. Nadšení z něj ale opadlo téměř okamžitě.

„Dole je herní odpoledne. Opravdu nás už na sjezdovku nepustí, blíží se bouřka," informovala mladá slečna svého nejlepšího kamaráda. Myslela si, že tu odpočíval, jelikož prý celou noc nespal.

„Je tam Tony?" zeptal se Vendy a bylo mu jedno, že už to všechno ví. Teď jen potřeboval mít jistotu, že je génius v pořádku.

„Já myslela, že je s tebou," zamyslela se a na čele jí vyskočila úzká vráska od toho, jak svraštila obočí. Snažila se si vzpomenout, kdy tu rozcuchanou hnědou hlavu viděla naposledy.

„Naposledy jsem ho viděla po snídani, když tě tu hledal. Pak už o něm nic nevím," pokrčila rameny a stále starostlivě se na Steva dívala, „ale byli jste přece spolu, ne? Na svahu."

Blonďák se zase trhaně nadechl a promnul si obličej. Vyčítal si všechno, co dneska udělal. Jenže měl ke všemu svůj důvod. Jak mohl vědět, že se to takhle podělá?

„No... Já jsem jim dal dneska volné jízdy. Chtěl jsem ho pak na svahu najít, ale nepodařilo se mi to. Myslel jsem si, že skončil dřív a šel do chaty," vysvětlil jí tiše. Opravdu se mu chtěl omluvit a koukal se po něm úplně všude.

„A byl jsi se podívat u něj v pokoji?" starala se a sama se podívala směrem ke schodům. Také už se jí to přestávalo líbit. Ještě víc, když si uvědomila, že se blíží ta velká bouřka, kvůli které se jim na dnešní odpoledne mění program.

„Jo. Hned po příchodu, ale nebyl tam," odpověděl jí a vydechl všechen vzduch. Opravdu doufal, že se najde. Nikdy by si neodpustil, kdyby se mu něco stalo. Měl mu hned ráno říct, co se děje. Jenže když on se až moc bál jeho reakce.

„Třeba bude dole a už hraje nějaké hry. Pojď, on se najde. Přece by nezůstal na svahu," zkusila svého kolegu povzbudit a chytila ho za ruku, aby mu předala nějakou tu naději. Bylo jí líto, že tohle prožíval. Na druhou stranu to byla jeho blbost, že na něj nedával pozor. Obzvlášť, když měl skupinu začátečníků.

Oba dva se tedy vydali do jídelny, která teď sloužila spíš jako herna. Blonďák se hned u vstupu rozhlédl a hledal pár hnědých očí, o kterých přemýšlel možná až moc často.

Zamrazilo ho, když ho nikde neviděl. Vendy do něj musela i trochu strčit, aby přestal blokovat dveře. Sama se také mračila pořád víc a víc. Přesto dostala nápad, jak zjistit, kde se student schovává. Napadlo ji, že se bojí toho, že ho někdo zmlátí.

„Takže doufám, že jste tady všichni. Uděláme skupinky. Budu říkat jména a sedejte si spolu ke stolu. Je vám to všem jasné?" začala Vendy a počkala, než jí většina přikývne. Téměř všichni žáci vypadali spokojeně a nesportovní odpoledne přivítali s nadšením.