Dominiku? 2 [DOKONČENO]

Už mě to neba

Dominik

Byl jsem šťastnej, když jsem otevřel oči a ona ležela vedle mě. Hlavu měla schovanou u mého krku a já se musel usmát. Smál jsem se doslova jak debil. A to jen protože jsem jí měl zase u sebe. Bál jsem se udělat cokoliv, aby ode mě neutekla. Bál jsem se jí dotknout pořádně po tom včerejšku.

Nevím co mě to popadlo. Prostě se stalo a nevrátím to.

S úsměvem jsem pozoroval, jak klidně oddechuje s rukou přes moje břicho. Bylo hrozně divný jí mít zase po takové době ve svý posteli, jak je natisklá na mě. Ale já si to užíval nejvíc, jak jsem mohl, protože jsem nevěděl, kdy se něco zase posere a ona tu nebude.

Zatím co v klidu spala a lepila se na mě ještě víc, jsem jí  konečky prstů jemně hladil po její pokožce na ruce. Na což ona nijak nereagovala a maximálně tak si hlavu zabořila do mého krku. Což pro mě bylo úsměvný a byl to i celkem další krok dál než jen pouhé obejmutí. Tohle znamenalo i přes to, jaké malé gesto to bylo, hodně. Hrozně moc.

,,Dominiku?" Vtrhla do pokoje Natali, která při pohledu na ní se zarazila. Až pak se začala usmívat od ucha k uchu.

,,Potřebuješ něco?" Zašeptal jsem. Překvapeně se na mě podívala a mě bylo jasný proč. Normálně bych začal vyvádět, že mě nenechá spát a tak. Sám jsem byl ze sebe překvapenej, jak milej na ní jsem.

,,Já jen, že jedeme teď s klukama pryč, protože si zase něco vymysleli, tak jestli nepojedete taky? Ale jak vidím, tak asi nikam nepojedete. Necháme vás." Culila se stejně jako já.

To mi bylo však jedno. Ještě si nás naposledy prohlédla, a pak za sebou zabouchnula dveře od mého pokoje a zmizela.

Za nedlouho jsem slyšel zabouchnutí vchodových dveří a následné ticho, které nastalo v celém bytě.

Furt jsem se díval na Ellu, která byla neustále natisklá na mě a spala.

,,Promiň mi to všechno." Zašeptal jsem, přitom mě nevnímala, protože spala. Ale já to asi potřeboval říct nahlas.

Po pár minutách začala otevírat oči a podívala se na mě.

,,Dobré ráno." Zachraptila a usmála se na mě. Svojí hlavu tentokrát položila na moje rameno a koukala se do zrcadla naproti mé posteli.

,,Dobrý, jak pak ses vyspala?"

,,Můžeš hádat." Zasmála se.

,,Já vím, že skvěle." S úšklebkem jsem jí pohladil po jejích hnědých vlasech.

,,Nevěříš si nějak?" Otočila ke mě hlavu. Usmíval jsem se na ní, protože jsem byl vážně po dlouhé době šťastný. I ona se smála, což ve mně vyvolávalo pocit štěstí.

,,Jsme tady sami." Dal jsem si ruku za hlavu a mrknul na ní.

,,Jakože všichni jsou pryč?" Hlavu naklonila na stranu.

,,Mmm." Kývl jsem hlavou.

,,Dominiku, vůbec na to nemysli!" Hodila po mně se smíchem polštář a lehla si vedle mě. Peřinu si přetáhla přes hlavu. ,,Kam najednou tak odjeli? To jim není po včerejšku blbě? Blázni." Vykoukla na mě.

,,Nevím. Nat říkala, že si zas něco vymysleli, ale asi šli někam tady po Pardubicích." Pokrčil jsem nad tím jen rameny a otočil jsem se na bok, abych na ní viděl.

Její zelenohnědé oči se vpíjely do těch mých.

,,Co chceme dělat? Je toho hodně, když jsme tady sami." Podepřel jsem si rukou hlavu.