Lekce Pro Mistra Lektvarů (Snarry)

Prolog

Sedm let po porážce Voldemorta.

Na smuteční shromáždění na Bradavických pozemcích se snášel jemný deštík. Jako by samo nebe oplakávalotoho moudrého, mocného a všetečného kouzelníka s modrýma očima a zálibou v citronových bonbónech. Ale i kdyžkonečně přestalo pršet, zůstala obloha skrytá pod šedými mraky. I počasí odpovídalo všeobecnému truchlení. 

Profesorský sbor, přeživší i noví členové Fénixova Řádu, studenti, několik pečlivě vybraných novinářů, tivšichni přišli uctít památku svého milované přítele, učitele a snad nejslavnějšího ředitele Bradavic, Albuse Brumbála.Nikdo neskrýval svůj smutek, obrovitý bradavický šafář, nesoucí tělo zesnulého, nechal slzy padat na bílou plachtu,která tělo v jeho náruči zakrývala.

Většina přítomných žen se při pohledu na něj hlasitě rozvzlykala. 

Smuteční hosté se postavili a sledovali, jak ostatky úctyhodného čaroděje mizí v hrobce. Pozornost všech bylaupřena na bělostný kámen, postupně přistupovali k hrobu, aby se rozloučili. Zakrátko byl pokryt zelenými věnci akyticemi. Ve vzduchu se zhmotnil fénix, usadil se na náhrobku a začal zpívat. Dojímavá píseň, plná žalu, pohnulatruchlící k dalším slzám.

Všichni byli zaujati vlastním smutkem, maximálně utěšováním dalších truchlících, nikdo si nepovšiml, že nastromě u hrobky stepuje na jedné z větví velký pták, krytý stínem a lhostejností pozůstalých.

Pozoroval, jak se všichni shromažďují. Ještě pořád zvažoval, že přece jen přijde sám za sebe, ale nedokázal sebránit pocitu, že se nechce s nikým z nich setkat. Vysvětlovat, jak se má, kde a jak žije, co dělá... Tušil, že by senevyhnul kromě zájmu starých přátel i zájmu médií a toho měl po krk. I když dokázal žít tak, aby měl klid už sedm let.Nesnášel svou popularitu.

Harry Potter.Chlapec, který přežil.Zlatý chlapec.Ten, který porazil Toho, jež nesmí být jmenován...

Harry svou slávu vnímal jako stigmata. Každý ho poznal, než se naučil maskovat tak, aby v něm každý nehledalcelebritu. Byl vděčný i za to, že s Voldemortovou smrtí jeho slavná jizva vybledla tak, aby ji každý neviděl, sotva se naněj podívá. Navíc, dnes tu přece není kvůli sobě.

Dnes se přišel rozloučit.

Uctít svého mentora, učitele, ochránce... krátce před smrtí nakonec i přítele. Harry byl vděčný, že dokázalpřemoct pocit křivdy a odpověděl na dopis, který mu Brumbál před necelým rokem poslal. Když se před šesti měsíciobjevil tady v Bradavicích, byl překvapen, jak Brumbál od války zestárl. Jen ty jeho modré jiskřící oči byly stále stejné.A jeho všetečnost. Pokládal Harrymu zvědavé otázky, ‚Zlatý chlapec' chápal, že ho zajímá, co se stalo s hrdinoukouzelnického světa.

Ale Harry dospěl. Zmoudřel, dost na to, aby se nenechal poplést a neřekl víc, než chtěl. Vyprávěl Brumbálovi, žese rozhodl po válce cestovat a poznat svět. Vědomosti, které tak nabyl, dokázal zúročit, začal psát knihy. Tohle ovšempřed Albusem nezmínil... nechtěl mu dát žádná vodítka, aby se mu starý čaroděj začal plést do života, jako to dělal dřív.

Pak začal klást otázky Harry. Zajímalo ho, jak se mají ostatní, co o nich Brumbál ví a... jak to bylo před sedmilety, když vyslechl jeho rozhovor s profesorem Snapem. Tato jediná věc ho pronásledovala, potřeboval vědět jistě, jestliBrumbál věděl, co Snape udělal a jestli to opravdu schvaloval, jak Harry celé ty roky věřil.A když ho Brumbál ujistil, že o Snapeových ‚metodách', jak je poznal Harry, nevěděl, natož, aby s nimisouhlasil, dokázal mu Harry nakonec odpustit. Zároveň požádal i o odpuštění, že ho celou tu dobu obviňoval. Jenředitelovu radu, aby si takhle upřímně promluvil i se Severusem, Harry odmítl. Nedokázal se Snapeovi podívat do očí.Nedokázal přemoct ten starý a hluboce zakořeněný strach z lektvaristovy nenávisti vůči všemu, co nosí jméno Potter.

A ano, právě teď si musel vzpomenout na tu větu, kterou od Brumbála slyšel už coby prvňáček a kterou mu přijejich posledním hovoru starý muž připomněl: ‚Nelze jen prodlévat v minulosti a zapomenout žít.'

Harry věděl, co mu tím čaroděj říká a v duchu s ním částečně souhlasil. Ale nedokázal říct, že nežije jenminulostí. Nezapomněl žít, měl víc než dobrý důvod začít znova... Byla ironie, že za ten důvod vděčil tomu, kdo hozradil.

Harry zatřepal hlavou a rozhlédl se. Většina hostů už odcházela. Profesoři odváděli studenty, pozvaní novináři setaky trousili k východu, u hrobky vlastně zůstali jen ti, kterým se chtěl Harry vyhnout nejvíc. Protože by musel hodněvysvětlovat.

Ze svého místa dobře viděl, tak si všechny prohlížel. Rodina Weasleyových se začala opět rozrůstat. Ron přivedldo rodiny Hermionu, společně se postarali o dalšího člena, někdejší vševědoucí nebelvírka se pyšnila pořádnězaobleným bříškem. Ginny, jak si povšiml, zřejmě neměla doprovod, ale neušlo mu, jak je vysoká a opálená. Z novinvěděl, že hraje profesionálně famfrpál a je stále svobodná. Arthur a Molly vypadali o něco starší, ale vlastně pořádstejně. George, přeživší dvojče z dvojice Fred a George, objímal kolem pasu brunetku, v níž Harry s překvapenímpoznal bývalou spolužačku Angelinu. Billa a Fleur přelétl pohledem a zastavil se u Charlieho. Ten jej upoutal kvůlisvým dvěma sousedům, po jeho pravici totiž stál jistý blonďatý zmijozel... se stejně světlovlasou holčičkou, jako onsám. A vedle něj... Stejně černě oblečený a zamračený, jako vždy... Severus Snape.

‚Má o trochu delší vlasy,' všiml si Harry. ‚Je pořád stejně bledý a vysoký... Jakoby nestárl. Vůbec se nezměnil.'  V duchu si povzdechl a čekal, až všichni odejdou. Chtěl se rozloučit... a chtěl u toho být sám.Nakonec se dočkal. Poslední truchlící zmizel z dohledu, on mohl slétnout dolů a udělat, proč přišel.„Nezlobte se, pane, že jsem přišel takhle," řekl Harry tiše, když nabyl své lidské podoby a postavil se u hrobu. „Nejspíšbyste řekl, že to není nebelvírské, ale... Já to nedokážu. Nemůžu, teď to prostě nezvládnu, nejsem připravený, jen takpřijít a mluvit s nimi se všemi... a s NÍM. Nejsem o nic víc připravený, než jsem byl před sedmi lety. A nevím, jestliněkdy budu. Vím, že bych měl a jednou stejně asi budu muset... Vím to tady," ukázal si na spánek, „ale ještě tonedokážu přijmout tady," položil si dlaň na srdce. „Můžu vám jen slíbit, že se o to pokusím. Ale teď nemůžu." Sklopilhlavu a chvíli mlčel.

„Děkuju, že jste mi řekl pravdu, když jsme se viděli. Dlužím vám díky za spoustu věcí a myslím, že za to podstatnéjsem vám nepoděkoval nikdy," řekl zamyšleně. „Byl jste jeden ze tří nejdůležitějších lidí v mém životě, hodně jste mněovlivnil. Děkuju, za všechno, pane. Doufám, že jste na dobrém místě. A pokud uvidíte mé rodiče... a Siriuse... prosím,řekněte jim, že je mám rád," požádal tiše svého starého profesora, přestože měl pocit, že je to nesmyslné... Sáhl dokapsy svého pláště, něco vytáhl a položil to na dlaň. Nechal krátce působit svou magii, předmět se zvětšil, tak jej mohlpoložit k náhrobku. Fénix, který tam doteď seděl tiše a bez hnutí, zvedl hlavičku, podíval se na Harryho svýmakorálkovýma očima a krátce zazpíval. Harryho oči zvlhly. Tolik vzpomínek se mu vracelo, jen tím, jak tu stál a truchlil.

„I tobě dlužím hodně díků, Fawkesi," řekl, když pták dozpíval. „Zůstáváš ve škole?"

Pousmál se, když fénix při otázce naklonil hlavu a pak přikývl. „Rád tě zase uvidím," dodal, protože mu neušel zvědavýzáblesk v jeho tmavých očích. „Víš, možná zase přijedu. Británie mi občas chybí. Do té doby... se opatruj. Sbohem."

Vzápětí už mladého kouzelníka nebylo. K nebesům vzlétl jestřáb a zamířil k pobřeží.