Tak trochu jiná láska

🍪 jedna 🍪

Kafe. Opravdu hned potřebuju kafe. Šílela jsem, když jsem v kuchyni už tak třikrát prošla veškeré své skříňky a nenašla žádný kofein. Absolutně jsem si díky své děravé, neustále zapomínající a hlavně dost zaneprázdněné hlavě zapomněla dojít koupit kafe. Takhle nemohu začít první den v práci, to přeci nejde.

Když jsem to vzdala s kafem, tak jsem aspoň prošmejdila ledničku jestli nenajdu nějaký energeťák, ale to bych nebyla přece já, abych neměla naprosto prázdnou ledničku a nekoupila nic než cookies, které mi už v skoro prázdné krabici ležely na nočním stolku v ložnici vedle mé postele.

Ano, opravdu si vedeš skvěle se svým životem, Gemmo. Ty sušenky o tom vypovídají. Proklínalo mě mé svědomí.

Po nesplněném dodání kofeinu, na kterém jsem opravdu až odporně závislá, jsem se usadila do svého křesla, které bylo rádo, že tak tak udrželo mé tuky lásky. S mýma, skoro slepenýma očima jsem těkala po obývacím pokoji mého skromného bytečku a přemýšlela jsem, co si mám dnes vzít na sebe, protože v mých krásných, pyžamových kalhotech s jednorožci a duhou opravdu jít nemůžu. Nakonec jsem se rozhodla vstát a prozkoumat svou skříň. Vyhazovala jsem jedno oblečení za druhým, když jsem našla něco slibného a zkoumala to, tak stejně kus oblečení letěl na kupu, která pomalu zahalovala celou mou obrovskou postel. Po dlouhém uvažování jsem na sebe nasoukala černé šaty s áčkovou sukní nad kolena, protože jsem opravdu nechtěla, aby se v můj první den v nové práci rozhodlo mé oblečení protestovat a třeba se nějakým nešikovným způsobem chtělo roztrhnout. To totiž dělalo celkem často.

Nasedla jsem do auta a nastartovala. Cestou jsem si pouštěla velké hity devadesátek a tancovala, div se mi auto rozhoupalo úplně. Zastavila jsem se před obrovským mrakodrapovým barákem, který měl od teď být mým druhým domovem. A pod domovem si opravdu nepředstavujte pohodu, ale spíš takový hororový dům jako z American Horror Story v první řadě. Jen doufám, že když už je ta budova tak krásně zastrašující, že mají aspoň kávovar, protože budu jinak opravdu mrzutá celý den.

Vešla jsem do haly, která byla celá - světe drž se! - černá. Já černou miluji, to ano, ale pracovat v takhle depresivním prostředí mě za chvilku zabije. Rozhlédla jsem se a za recepcí jsem uviděla drobnou - i drobeček byl tlustší než ona - postavu vysoké, krásné, dlouhonohé a úžasně vypadající zrzky. No, Gemmo, hodně štěstí se zapadnutím sem.

Přišla jsem blíže k pultíku a trošku si odkašlala, protože zrzavá slečna se ani neobtěžovala zvednout hlavu. Usmála jsem se na ni a ona na mě na oplátku jen zakroutila očima.

„Co si přejete?" zeptala se mě tím nejvíc pisklavým hlasem, který jsem kdy slyšela.

Divím se, že mi nepraskly bubínky v uších.

„Dobrý den, slečno. Jsem tu dnes poprvé, tak jestli byste mě mohla prosím navést do kanceláře pana Browna?" usmála jsem se až mě z toho bolely koutky.

Slečna si povzdechla, dala mi mapu s poschodími, jen ukázala na výtah a opět se vrátila ke svému mobilu. Buď v klidu, Gemmo. Nedělej scény hned první den a těš se na kafe. Mé uklidnění bohužel nezafungovalo a já se jen tak tak držela, abych po té slečně neskočila přes ten její pultík. Takhle si zahrávat, když v sobě nemám kafe není sranda. Jen doufám, že tu nebudou všichni takoví jako je ona. To bych tu za chvilku opravdu pracovala sama.

Vešla jsem do výtahu a zmáčkla tlačítko s číslicí sedm. Nervózně jsem si prošlapávala na místě a čekala až uslyším známe cinknutí výtahu.

Po cestě do kanceláře jsem si několikrát stahovala sukni, aby nebyla až moc nad koleny a pozorovala tváře, které pozorovali mě. Ty odsuzující pohledy a to odsuzující "nenápadné" šeptání mě neskutečně dráždilo. Nejradši bych na každou hubenou osobu v tomto oddělení - tím se rozumí každou osobu - shodila nějakou jadernou bombu a nechala je ležet.

„Dobrý den, chtěla bych se zeptat, kde najdu kancelář pana Browna?" snažila jsem se co nejmileji zeptat ženy, která byla starší a vypadala jako taková ta milá babča.

Bohužel tomu bylo jinak. Stařena si mě prohlédla od hlavy k patě a zamračila se. Po zdlouhavém prohlížení mi jen ukázala prstem, že mám jít rovně. Pokývala jsem na znak vděku a vydala se tím směrem.

Veškeré kanceláře byli prosklené, takže do nich šlo vidět a samozřejmě bílé, jen podlahy nesly černou barvu a na zdech byl sem tam nějaký ten obraz nebo občas fotka, ale tím veškerá duše této budovy končila. Poklepala jsem na dveře, kde byla jmenovka J. Brown. Jen zvedl hlavu a pokynul rukou ať jdu dál.

„Dobrý den, jmenuji se Gemma Genevieve George a dnes jsem tu poprvé," usmála jsem se a snažila se aspoň maličko neukazovat, jak moc jsem vlastně nervózní.

On si mě změři pohledeml. Mám pocit, že tu jsou všichni tukoví rasisti, protože to jinak není možné!

„Dobrý den, slečno George, očekávali jsme vás. Sice jsme si představovali někoho jiného, ale pokud jste tak kvalifikovaná, jak stálo ve vašem životopisu, tak je to v pořádku. Náplň své práce znáte, takže jen běžte za mou asistentkou, ať vám ukáže vaši kancelář," pousmál se a dál pokračoval v hraní nějaké hry na svém telefonu.

Já div nevyletěla jako raketa, protože po té jeho odporné větě vůči mému vzhledu jsem si myslela, že mu snad doopravdy napálím jednu velkou pěstí. Ale jelikož jsem dáma a snažím se tak i chovat - no, občas - tak jsem se uklidnila a beze slova jsem opustila jeho kancelář. Vyhrála jsem opět soutěž o nejhoršího a nejvíc arogantního šéfa všech dob.

Menší brunetka mě zavedla do mé kanceláře, kde se vyskytoval jen stůl, kancelářská židle, dvě malé poličky a počítač na stole. No, bude to chtít hodně práce, abych se tu cítila nějak dobře a lépe se mi pracovalo. Ale teď už si konečně chci dopřát kávu.

„Omlouvám se, ale kde je tu kávovar?" poklepala jsem na rameno jednomu z mužů.

Ten se na mě otočil, prohlédl si mě - ovšem, další - a uculil se. „Ty jsi ta nová, že? Jsem Noah," s úsměvem mi podal ruku a já se vděčně usmála.

Podala jsem mu ji zpět. „Já jsem Gemma, těší mě. Teď prosím ten kávovar?" přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a on jen přikývl.

„Pojď za mnou, ukážu ti ho," usmál se ještě víc a vydal se směrem k jídelně. Díky bohu za prvního a dost možná jediného normálního člověka zde. Řekla bych, že tento muž budou mou jedinou spásou.

Zdravím tě, čtenáři! 

Doufám, že jsi si tuto první kapitolku užil a že tě tato e-kniha osloví a třeba se staneš jejím nadšencem😀
Ne, pardon, nechala jsem se unést. Ale doopravdy doufám, že se najdou jedinci, které tento děj doopravdy zaujme. Kdyby někdo měl dotazy ohledně coveru - vytvořen od _MayRee_ , která si s ním doopravdy skvěle pohrála a já moc děkuji za tak krásný cover.
Co se týče vydávání? Pokusím se každý víkend!
Užívejte života a dávejte na sebe pozor!

Téra🍪