Ulice 17. listopadu // Hasan

pilulky s vyrytou vločkou

Sedla jsem si na lavičku a zaklonila hlavu. Do těla se mi rozproudil hřejivý pocit, který značil, že jsem si do něj pustila další jed. Další dávku.

Psala se středa večer, byl prosinec a na tváře mi dopadaly sněhové vločky. Řekla bych, že lepší chvíli jsem si na tenhle euforický prožitek vybrat nemohla. Už to byla nějaká doba, co jsem si zase něco nekoupila, dejme tomu tři dny. Josef byl asi nejvěrnější člověk, od koho bych si něco hazardního brát mohla, vždy mi všechno vyhovovalo a neměla jsem špatný stavy.

Jenom, když se na to zpětně kouknu, by se mi od něj hodila nějaká přednáška o tom, co to se mnou ve výsledku udělá, protože v tomto směru jsem moc vzdělaná nebyla. Ale za to se na něj zlobit nemůžu, měla jsem sama vědět, že mě to celý sežere. A že to nebude najednou, ale že mě to bude užírat pomalu. Třeba teď. Teď, když jako bezdomovec sedím na lavičce a snažím se propojit vnímání reálného světa s pocity, které mi droga vyvolala, jenom abych neupadla do bezvědomí. Vlastně ani nevím, co mi dal. Já to radši ani nechci vědět.

Dal mi na výběr ze tří pytlíčků. V jednom byly nějaké nudné bílé prášky, ve druhém nějaké růžové - to vypadalo jak ibalgin, a ve třetím byly pilulky s vyrytou vločkou. A protože se blíží Vánoce a celkově, sníh, vybrala jsem si tu zimní edici. Asi jsem neudělala špatně. Jen co bych čekala od zimní edice je to, že mě opravdu zahřeje a nebudou mi mrznout nohy. Hřál mě jenom žaludek, kam se prášek dostal, a hlava, která byla jako na prasknutí.

V životě mi ale zbývá ještě hodně dní, takže si určitě ještě něco vyzkouším, něco, co mi nakonec sedne. V nejbližší době neplánuju končit. Nikdo mi v tom nemá jak zabránit. Jediný koho znám je Josef, a ten je můj dodavatel. Všichni se mnou ukončili vztah, nebo se oddálili natolik, že je zbytečný jim vůbec psát.

Jako, pár lidí by se možná našlo. Ale proč? Komu za to stojí v dnešní době hledat přátele?

'Účinkuje dobře? :)' přišla mi zpráva od Josefa.

'velmi'

'Kde seš teď? Doufám že už doma'

'na ulici'

Jednou se mi stalo, že jsem to s dávkou přehnala, zrovna když jsem si užívala na ulici. Na té stejné, kde mi to předal. Ulice 17. listopadu. Varoval mě, při další objednávce, že to měl být varovný signál a že jsem s tím měla skončit.

Já neposlechla.

'Já tě trefím, fakt, běž domů, kdyby ti bylo špatně, nebo aby jsi neumrzla'

'proc se vubec staras'

'Asi protože nechci, aby se ti něco stalo?'

Hazard s drogama je hazard se smrtí. A v tomto stavu je vlastně úplně zbytečné se mnou vést nějakou konverzaci.

I když si říkám, jak jsou mi jeho rady jedno a jak moc mi na těch poučkách nezáleží...

Zvedla jsem se a vydala se pomalým krokem k mojí bytovce. Není zas tak úplně moje, je spíš mého táty, ale ten tam je menší zlomek dne, než já. A máma? Ta se na to tady taky vysrala.

Podle mýho táty si jsme ve všem podobný. A to o mých hrátkách se životem vlastně ani neví. Možná tuší, že se na to tady taky časem vyseru. Nešlo by se divit.

Oči se mi zavíraly a mně dělalo potíž chodit rovně, plynule.

Začal mi zvonit telefon.

Bez ohlížení na to, kdo mi volá, jsem to zvedla a přiložila si telefon k uchu.

,,Julie, dávej si kurva pozor."

,,Nejseš moje máma Josefe," ztěžka jsem vydechla a trošku se zasmála.

,,Kdybych byl, tak by jsi byla doma mlácená, za tohle všechno."

,,Víš že jsi vlastně ten, kdo mě v tomto podporuje, žejo?" na chvíli jsem se zastavila a snažila sklidnit srdeční tep.

,,Já tě nepodporuju, jen ti to umožňuju. Vždycky tě varuju a říkám ti-"

,,Nojo nojo," zase jsem se trochu zasmála a dala se znovu do kroku. Dostat se domů je vždycky větší adrenalin, než samotná aplikace.

,,Ty mě ale vůbec neposloucháš!" taky se už zasmál a já to típla. Sám by to típnul. A já na jeho kecy ohledně bezpečnosti nevěřím. Slyšela jsem jich dost.

Rozhlédla jsem se kolem, na svítící lampy. Normálně se jejich zář blíží k žluté barvě, teď jsem je ale viděla téměř fialově a do toho se snad na okrajích zář třpytila.

Po chvilce euforického procházení města jsem se dostala konečně domů. Nikdo tam nebyl, jako normálně. Zamkla jsem za sebou dveře a dostala se do svého pokoje. Ani jsem nerozsvítila světla, dokážu si představit, jak by mě z toho potom bolela hlava. Některé věci už z praxe vím.

'jsem doma, aby ses nebal'

'Dobře, je ti blbě, nebo všechno v pohodě?'

'je mi fajn'

'Kdyby něco, dej mi vědět'

'nechces si volat'

'Nemůžu, promiň :('

'proc'

'Je tady Ludmila...'

'aha'

Mobil jsem vypnula a schovala ho pod polštář. Pod tímhle vlivem ho nebudu schopna najít, takže mě ani nějaké psaní nebude lákat. Umím se na něj naštvat za hodně věcí. Například to, že je se svojí holkou, i když on sám mě nepřitahuje.

Možná jen vyžaduju nějakou pozornost, když se mi jí v dětství moc nedostalo.

Možná lásku, abych si hřejivé pocity nemusela kompenzovat drogama.

--

Je tu první kapitola. Berte to trochu jako prolog, menší uvedení do děje, aby jste se mohli zorientovat  v ději, co bude.

Předem vám říkám, že vůbec nevím, jak na tom se psaním budu, ale nečekejte kapitoly každý den, to si teď nemůžu dovolit.

Snad zaujalo :)