Ulice 17. listopadu // Hasan

pentagram

,,Mám zbraň."
Vzbudilo mě šeptání do ucha. Kvůli drogám mám slabý spánek. Slabá jsem vlastně celá.

,,Cože?" zamumlala jsem rozespale a dívala se na Pepu, který se usmíval blízko mého obličeje. Vypadal jako psychopat, v tuhle chvíli.

,,Že mám zbraň. Pistoli. Klasickou zbraň na devítimilimetrovky."

,,A co mám s tím teď dělat?" řekla jsem vystrašeně. Nestává se mi často, že by mě někdo budil uprostřed noci s tím, že má zbraň.

,,Chceš ji ukázat?" zeptal se a než jsem stihla odpovědět, už mě táhl z postele ven. Jako bych měla na výběr.

,,Pepo ale nezabiješ mě, že ne?" špitla jsem rozklepaně. Možná by to bylo i nejlepší. Ale zase nechci, aby mě měl na svědomí on. Má život před sebou. Sice si ho už teď poskvrnil prodáváním drog, pořád je cesta ven.

U mě? Tím si nejsem tak jistá.

,,Ne. Ne, Julie, ty si myslíš že bych byl schopnej ti ublížit? TOBĚ něco udělat? Znáš mě ty vůbec?" okřikl mě. Jen jsme stáli na chodbě a koukali se na sebe.

Máš tolik stránek, které mi zbývaj objevit. A jednu z nich objevuji asi právě teď. Jak bych ji pojmenovala... hmm... psycho stránka? Je to vrah? Umí s tím vůbec?

,,Jo, znám, promiň, jen jsem se lekla, jsem unavená," zašeptala jsem a odtáhla se od něj.

Já bych do něj řekla všechno, ale tohle mě vyděsilo. Co s tím dělá? Střílí divokou zvěř? Střílí lidi?

Došel do skříně pro nějaký kufřík a ten položil na stůl. Otevřel ho a vytáhl z něj zbraň.

Nikdy proti mně nemířil nikdo zbraň.

Ukázal mi ji a zasmál se.

,,Je nabitá, někdy tě vezmu střílet."

,,Co střílet?"

,,Do stromu třeba, nebo do něčeho, aby sis to taky zkusila."

,,Ty střílíš?" koukla jsem se na něj vystrašeně. Asi jsem měla o tobě jiné předsudky. Vypadal jsi jako milej kluk, co jen rozdává drogy.

,,Jo, jasně, umím to. Kdyby tě někdy někdo ohrozil, tak mu proletí kulka hlavou."

,,Ale- já nechci aby tě zavřeli, Pepo, to je nelegální, sakra..." jemně jsem ho objala. Střel radši mě.

,,Ničeho se neboj, mám lidi na to, aby to zakryli, schovali tělo a stopy. Víš?"

Odkud to všechno znáš? Jsi snad z mafiánské rodiny? Nebo ses nechal unést proudem, když jsi z drog začal vydělávat?

,,Pepo.. nedělej nic, co by tě mohlo ohrozit.. jo?"

Já se o sebe dokážu postarat většinou sama.

A poslední, co bych chtěla je, aby se Pepovi něco stalo a já přišla o svýho jedinýho kamaráda.

-

Došly mi peníze.

S nárustem tolerance se taky zvyšovala potřeba vyšší dávky. A tím taky cena. A k tomu jsem pro určitý drogy chodila k někomu jinému, než je Josef.

A bylo to možná častěji než jsem chtěla. Z víkendové zábavy se stal každodenní hazard se životem. A přesně tak jsem dopadnout nechtěla.

Už dávno jsem věděla, že se nedožiju dvaceti dvou. Ale myslela jsem si, že se to všechno celý posere až později.

Co dělá člověk, co nemá peníze?
Prodává svý věci.
Jenže.. jaký? Navíc, věci, které jsem měla ráda, jsem prodat nezvládla.
Třeba po mamince.

Co dělá dál?
Krade. To jsem zkoušela, ale už mě v nejbližších prodejnách, kde se krást vyplatí, znají a nepouští ze mě oči.

A co dál?

Prostituce.

I přes to, jak se mi sex hnusí, jak se mi nelíbí žádný sexuální akt, dotyk, nic, jsem se musela vydat do ulic a po večerech stála na kraji silnice.

A čekala.

Řekla bych, že kdyby byla prostituce bezpečná, tak žádná žena nedělá nic jinýho.

Je to rychlý, pro některý příjemný a k tomu jsou to velký peníze.

Za jeden večer jsem si vydělala šest tisíc.

To je na několik dávek.

A to jenom nějakým hloupým ležením na zádech a nějaký zfalšovaný vzdychy, ty to jistí.

Asi jsem sama od sebe nikdy nečekala, že se na takový dno dostanu.

Po tom, co mi Pepa ukázal, že má zbraň, se mi v hlavě udělal docela zmatek. A zároveň taková vnitřní jistota, že by se o mě postaral, že by někoho pro mě zabil, kdyby byla potřeba. Možná se mi ta myšlenka toho, že by někdo, kdo mi ublížil, trpěl, začala i líbit.

-

Stála jsem vedle silnice u hypermarketu. Tudy projede nejvíce aut, nejvíce cizinců, co si na lehkých holkách potrpí a taky pěkně zaplatí.

Je to celkem nebezpečný "zaměstnání", ale pro holku jako já, která si není jistá, zda-li se dožije zítřka, je to vlastně ideál. Teda, dokud mě na ulici nepoznají lidi, s kterýma jsem se kdysi bavila. To je vždycky otázek.

Zastavilo předemnou auto. A já věděla, co mě čeká. A že to teda nebude dneska tak lehký, jako jiný dny. Dneska to dělat opravdu musím.

,,Ahoj, nastup si," řekl chladně muž, který mi zastavil. To bude určitě jeden z těch mladých podnikatelů, jejiž úspěšný tatínek zemřel brzy se syndomem vyhoření a on poté zdědil všechen majetek firmy.

Byl to nějaký mladší kluk, ale pod dvacet šest bych mu asi neřekla. Je to tím líp pro mě, většinou si mě zastaví spíš ti hnusní dědci, kterým stará už půl roku nedala. A potom jejich nechutné choutky a představy odnáším já.

Muž nastartoval a pomalu odjel do většího soukromí. Doufala jsem, že daleko odtud nepojede.

,,Jak se jmenuješ, kopretinko?" usmál se na mě. Docela milý přístup, že si přijel jenom vrznout.

,,Julie. A vy?" špitla jsem. Ze zkušenosti raději vykám, aby si to nevzal hned osobně, že ho beru jako kamaráda.

,,Tykej mi. Jsem Dominik," zamumlal a prudce zatočil na jedno z parkovišť, které po cestě bylo.

,,Proč šlapeš?" zabrzdil a podíval se na mě. Proč asi. Pro peníze.

,,Nemám peníze, nemám rodiče co by mě financovali, proto."

,,A na co potřebuješ peníze? Vypadá to že přece jen něco sníš a oblékaná chodíš taky... v pohodě."

Ukázala jsem mu propíchanou ruku. Docvaklo mu to. Proto.

,,Takže šukáš kvůli drogám, no, to je fajn, na slečnu jako ty. Mohla jsi dělat modelku, nebo něco, ale... toto. Docela mě to za tebe mrzí."

,,Tak ale, přijel sis zaprcat nebo jsi mě přijel moralizovat a čekáš, že se po tomto vzchopím, začnu věřit v boha a budu pomáhat v dětským domově? Ne, fakt ne."

,,Toho boha ti neberu, taky v něj nevěřím, koukej, mám pentagram na dlani," ukázal mi tetování na ruce.

Jen jsem seděla a byla ticho. Chci to mít za sebou.

,,Tak si vlez dozadu..."